Osobní zkušenost s veterinářem mám jen jednu (několikanásobnou) a není moc příjemná...
 
Některé ženy-in tu anabázi prožívaly se mnou. Šlo o našeho domácího mazlíka Koblížka, morče, které jsme měli asi rok a půl. Bylo to úžasně chytré, učenlivé a mazlivé zvířátko... Než onemocnělo.

Nejdřív jsem s ním šla na ,,naši" veterinární kliniku, co ji máme tady na sídlišti za rohem. Jenže tam nepracuje žádný specialista na hlodavce. Dřív jsem se naivně domnívala, že každý veterinář rozumí všem zvířatům, teď vím, že je to omyl, že i veterináři mají svoje specializace, jako ,,lidští" doktoři.

Paní doktorka na Koblížkovi nic zvláštního nenašla. Z jejího pohledu byl zdravý. Nikdo netušil, proč najednou přestal žrát seno. Jedl jen měkké věci, ovoce, listí... Nechtěl nic, co by se muselo kousat. Proto při další kontrole veterinář (tentokrát měl službu zase někdo jiný) vyslovil podezření na přerostlé zuby. A hned se Koblížkovi podíval do tlamičky a zoubky mu dost nešetrným způsobem obrousil (k tomu doktorovi jsme už nikdy nešli, choval se k morčeti opravdu dost necitlivě).

Pak nám pro něj dali antibiotika (pro sichr, kdyby to byla nějaká infekce... a vitamíny, které jsme mu měli podávat do tlamičky). Když už to bylo několik týdnů, co nepozřel seno a neměl ani žádnou stolici, paní doktorka (ta, co jsme u ní byli předtím) usoudila, že to už opravdu není normální, a poradila nám, abychom se obrátili na její známou, specialistku na hlodavce, která ovšem pracovala až na druhém konci Prahy.

A tak jsem s ním jela přes celou Prahu na kliniku za "morčecí" paní doktorkou, velmi příjemnou mladou veterinářkou, která hlodavcům podle všeho opravdu rozuměla. Ta se mu koukla do tlamičky a zjistila, že má přerostlé zadní zuby (ty, které mu pan doktor brousil - ?), a řekla mi, že se to dá řešit jedině v celkové anestézii - Koblížka uspat a zoubky obrousit.

Odpoledne jsem ho tam přivezla a pak jsem několik hodin jako tělo bez duše bloumala po městě a čekala, až operace skončí a Koblížek se probere. Probral se. Zoubky měl obroušené. Ale žrát nezačal.
(Až pak jsem se dozvěděla, že když se morčeti brousí zuby, je šance zhruba půl na půl, že pak znovu začne žrát.)

A tak jsme tam jezdili na kontroly, vždycky dostal spoustu injekcí (vitaminy, glukózu apod.), vždycky jsem celou cestu tam i zpátky hrozně brečela, protože na tom byl přes veškerou snahu pořád hůř a hůř a já jsem si říkala, kolikrát tam s ním ještě asi pojedu, než se konečně přestane trápit...

Doma jsem ho mezitím krmila ze stříkačky, dělala jsem mu přesnídávky z ovoce, dokonce jsme mu na radu paní doktorky koupili laktobacily, aby se mu po průjmu střevo zase osídlilo ,,přátelskými bakteriemi" (průjem měl proto, že přestal žrát seno).

Pak se jeho stav zkomplikoval aspirační pneumonií (vdechl něco při krmení a dostalo se mu to do plic), musela mu být nasazena antibiotika...

Já už jsem z toho byla úplně zničená, trápili jsme se takhle přes měsíc a pořád to všechno bylo jen horší a horší... Já jsem ho už vlastně oplakávala, protože jsem nevěřila, že se ještě uzdraví. Jirka (tehdy můj přítel, dnes manžel) buď doufal, že se z toho Koblížek dostane, nebo to trápení držel v sobě. Ale spíš asi to druhé. Přišlo mi, že trošku dělá tvrďáka, ale že mu z toho taky není moc dobře.

V pátek 2. června jsme byli s Koblížkem na další kontrole. Paní doktorka mu zase napíchala do kožichu spoustu injekcí, Koblížek byl už docela vyčerpaný, přesto se ještě bránil a zesláblým kvíkáním dával najevo, že se mu to nelíbí... Ptala jsem se se slzami v očích paní doktorky, jestli si myslí, že má ještě smysl ho trápit, a ona mě ujistila, že kdyby si myslela, že už to nemá cenu, že by mi to určitě řekla. Pořád čekala, že Koblížek začne brzy zase žrát...

Ten večer jsme pak leželi s Jirkou vedle sebe, já jsem měla Koblížka položeného na sobě, hladili jsme ho, on už jen bezvládně ležel, jak byl vyčerpaný, cítila jsem jen, jak namáhavě dýchá... a najednou sebou trošku zaškubal a už se nepohnul. A já jsem hned věděla, že už nežije. Jirka tomu nejdřív nechtěl uvěřit, ale když to tuhnoucí tělíčko pohladil, tak to taky cítil. A pak jsme oba brečeli jako želvy.

* * *

Dodnes nevíme, co přesně Koblížkovi bylo, a už se to asi nedozvíme.
Koblížka jsme ještě tu noc, co umřel, pohřbili do země, má neoznačený hrobeček na krásném místě, s vyhlídkou na Prahu :).

Dnes má jeho klícka nové obyvatele, dvě morčecí holčičky Bobinku a Ťapinku. A doufáme, že holky jsou odolnější než kluci.

Vivian

Děkujeme za nádherný, i když moc smutný příběh :(.

Snad budou obě holky zdravé. Já chovala morčátka od svých dvanácti let až do konce gymplu a vždycky jsem strašně obrečela, když mi nějaké umřelo - a veterináři si s nimi obvykle moc nevěděli rady...

Jaké jsou Vaše zkušenosti s veterináři? Zažily jste s nimi smutné nebo i veselé příhody? Jaký vztah k nim má Vaše zvířátko?

Napište mi své zážitky na redakce@zena-in.cz!

Reklama