508d7228a6d0c-obrazek.jpg

„Když jsem byla malá, máma byla vždycky aktivní, pořád něco organizovala a se ségrou o nás pečovala a vymýšlela nám pestrý program. Děti má prostě ráda a nikdy jsme se díky ní nenudily. Proto jsem vůbec nečekala, že by s hlídáním mého syna mohl být problém,“ říká Alena. Ta syna k mamince dávala na hlídání celkem běžně, jenže v posledních měsících se situace změnila a kdykoli Alena poprosila maminku, jestli by si vnuka na pár hodit nevzala, setkávala se s odmítnutím.

„Jednou měla mít návštěvu, jindy doktora, pak zase úklid nebo byla unavená. Vždycky se našel nějaký důvod, proč to nejde,“ popisuje Alena. Zpočátku tomu prý nevěnovala větší pozornost. Myslela si, že její matka prostě jen nemá tolik energie jako dřív. Jenže nedávno přišla na to, že jsou to bohužel často jen výmluvy.

„Potřebovala jsem, aby syna na pár hodin pohlídala a ona mi řekla, že jede pryč a nemůže. Pak jsem ale zjistila, že ve skutečnosti hlídala tříletou dceru mojí sestry,“ říká Alena.

Když se na to po svém náhodném zjištění zeptala přímo své maminky, trochu mlžila, ale nakonec přiznala pravdu. „Nakonec mi řekla, že radši hlídá dceru mojí sestry, protože je to holčička a můžou spolu dělat holčičí věci. Prý si spolu malují, hrají si na princezny a je to pro ni přirozenější. Navíc už je holčička ve věku, kdy ji sestra nechá s klidným svědomím na hlídání,“ zdůvodňuje Alena, proč se to změnilo terpve teď a předtím si vnuka babička k sobě brala. 

Chlapeček je spíš do klučičích věcí, které jeho babičku nebaví. „Řekla mi, že kluci jí vlastně nic neříkají. Že si s nimi neumí tolik hrát a že ji to prostě nenaplňuje. A taky prý jí před časem udělal v obchodě hysterickou scénu a na to ona není zvědavá,“ dodává Alena, která přiznává, že ji to velmi zasáhlo. Nechápe, jak může babička mezi vnoučaty takto rozlišovat. Obě najednou navíc hlídat také nechce, protože si nevěří, že by to zvládla.

„Myslela jsem, že babička miluje všechny svoje vnoučata stejně. Že je jí jedno, jestli je to kluk nebo holka. A najednou slyším, že jeden je pro ni zajímavý a druhý ne,“ říká smutně.

O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:

Alenino zjištění, že její matka takhle přistupuje k vnukovi určitě zabolelo. A není divu, když jde o vlastní dítě a vlastní mámu, člověk čeká férovost, otevřenost a trochu té babičkovské lásky. Místo toho dostala Alena výmluvy a pocit, že její syn je „méně zajímavý“. To je rána do důvěry i do jejího srdce. Její zklamání je naprosto oprávněné.

Nerovnost mezi vnoučaty je citlivá věc. Když babička preferuje jedno dítě, rodič toho druhého to cítí jako odmítnutí celé své rodiny. Navíc vymlouvání často zamrzí více než pravda. Kdyby to Aleně její matka řekla rovnou, pořád by to bylo nepříjemné, ale aspoň by Alena měla nějaký pocit respektu. Pětiletý kluk je živý, hravý, někdy divočejší — ale to není důvod, aby ho dospělý člověk „neuměl zabavit“. To je spíš její pohodlnost nebo nejistota.

Co z toho plyne? Preference její matky vypovídají jednoznačně něco o ní, než o Alenině synovi. Jen těžko si však Alena vynutí, aby byla babičkou, jakou by si přála. Může si s maminkou promluvit, proč to tak cítí, proč to tak vnímá. Možná se situace zlepší, až bude vnuk větší. Nebo naopak dojde k ještě většímu odcizení. Aleně nyní nezbude než hledat jiné podpory a možnosti hlídání. Třeba u jiného člena rodiny, u kamarádky, u sousedů nebo využít placené hlídání. Někdy je lepší spolehnout se na lidi, kteří opravdu chtějí pomoci. Vypořádat se, ale Alena musí hlavně s vlastním zklamáním vůči mamince. Protože tohle je „zranění“, které si zaslouží péči.

Závěrem: Někdy se prarodiče bojí „chlapečkovské energie“, protože mají pocit, že ji nezvládnou a místo aby to přiznali, raději se vyhnou celé situaci. To ale nutně nemusí znamenat, že jsou tito vnuci z principu nároční.

0aa2ee25bfff9-thumbnail-Foto-medailonek-cerno-bila.jpgPavla Köhling je psycholožka a mentální koučka. Pracuje jako psycholožka a poradkyně ve Vzdělávacím a poradenském centru v Rakousku.

Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým.

Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu.

Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.