„Když jsem byla malá, máma byla vždycky aktivní, pořád něco organizovala a se ségrou o nás pečovala a vymýšlela nám pestrý program. Děti má prostě ráda a nikdy jsme se díky ní nenudily. Proto jsem vůbec nečekala, že by s hlídáním mého syna mohl být problém,“ říká Alena. Ta syna k mamince dávala na hlídání celkem běžně, jenže v posledních měsících se situace změnila a kdykoli Alena poprosila maminku, jestli by si vnuka na pár hodit nevzala, setkávala se s odmítnutím.
„Jednou měla mít návštěvu, jindy doktora, pak zase úklid nebo byla unavená. Vždycky se našel nějaký důvod, proč to nejde,“ popisuje Alena. Zpočátku tomu prý nevěnovala větší pozornost. Myslela si, že její matka prostě jen nemá tolik energie jako dřív. Jenže nedávno přišla na to, že jsou to bohužel často jen výmluvy.
„Potřebovala jsem, aby syna na pár hodin pohlídala a ona mi řekla, že jede pryč a nemůže. Pak jsem ale zjistila, že ve skutečnosti hlídala tříletou dceru mojí sestry,“ říká Alena.
Když se na to po svém náhodném zjištění zeptala přímo své maminky, trochu mlžila, ale nakonec přiznala pravdu. „Nakonec mi řekla, že radši hlídá dceru mojí sestry, protože je to holčička a můžou spolu dělat holčičí věci. Prý si spolu malují, hrají si na princezny a je to pro ni přirozenější. Navíc už je holčička ve věku, kdy ji sestra nechá s klidným svědomím na hlídání,“ zdůvodňuje Alena, proč se to změnilo terpve teď a předtím si vnuka babička k sobě brala.
Chlapeček je spíš do klučičích věcí, které jeho babičku nebaví. „Řekla mi, že kluci jí vlastně nic neříkají. Že si s nimi neumí tolik hrát a že ji to prostě nenaplňuje. A taky prý jí před časem udělal v obchodě hysterickou scénu a na to ona není zvědavá,“ dodává Alena, která přiznává, že ji to velmi zasáhlo. Nechápe, jak může babička mezi vnoučaty takto rozlišovat. Obě najednou navíc hlídat také nechce, protože si nevěří, že by to zvládla.
„Myslela jsem, že babička miluje všechny svoje vnoučata stejně. Že je jí jedno, jestli je to kluk nebo holka. A najednou slyším, že jeden je pro ni zajímavý a druhý ne,“ říká smutně.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
Alenino zjištění, že její matka takhle přistupuje k vnukovi určitě zabolelo. A není divu, když jde o vlastní dítě a vlastní mámu, člověk čeká férovost, otevřenost a trochu té babičkovské lásky. Místo toho dostala Alena výmluvy a pocit, že její syn je „méně zajímavý“. To je rána do důvěry i do jejího srdce. Její zklamání je naprosto oprávněné.
Nerovnost mezi vnoučaty je citlivá věc. Když babička preferuje jedno dítě, rodič toho druhého to cítí jako odmítnutí celé své rodiny. Navíc vymlouvání často zamrzí více než pravda. Kdyby to Aleně její matka řekla rovnou, pořád by to bylo nepříjemné, ale aspoň by Alena měla nějaký pocit respektu. Pětiletý kluk je živý, hravý, někdy divočejší — ale to není důvod, aby ho dospělý člověk „neuměl zabavit“. To je spíš její pohodlnost nebo nejistota.
Co z toho plyne? Preference její matky vypovídají jednoznačně něco o ní, než o Alenině synovi. Jen těžko si však Alena vynutí, aby byla babičkou, jakou by si přála. Může si s maminkou promluvit, proč to tak cítí, proč to tak vnímá. Možná se situace zlepší, až bude vnuk větší. Nebo naopak dojde k ještě většímu odcizení. Aleně nyní nezbude než hledat jiné podpory a možnosti hlídání. Třeba u jiného člena rodiny, u kamarádky, u sousedů nebo využít placené hlídání. Někdy je lepší spolehnout se na lidi, kteří opravdu chtějí pomoci. Vypořádat se, ale Alena musí hlavně s vlastním zklamáním vůči mamince. Protože tohle je „zranění“, které si zaslouží péči.
Závěrem: Někdy se prarodiče bojí „chlapečkovské energie“, protože mají pocit, že ji nezvládnou a místo aby to přiznali, raději se vyhnou celé situaci. To ale nutně nemusí znamenat, že jsou tito vnuci z principu nároční.
 Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Mám syna a vždy jsem hlídala kluky.
Neteře na prázdninách jsem zvládala se sebezapřením, frfňání v jídle, hodinu vybírání oblečení, hodinu vybírání v obchodě a potom bulení, že si vybrala blbě, bulení z ničeho nic, atd. měla jsem husí kůži, ale zvládla jsem to, občas nám to hodná prodavačka vyměnila, když jsme přišly hned. A to se neteře neválely v obchodě po zemi, to dělaly jen své matce. A teď hlídám tu malou opici a někdy i její kumpány už 7 let, teda ona prý teď hlídá někdy mě, když musí muž odjet nebo jsem nedej bože nemocná. A už je to docela povyrostlá opice a puberťák. Velké blbé je, že babička z článku dělá rozdíly, nemůže jít na hřiště s oběma? 3 a 5, to už se dá domluvit.
Holčičky jsou na hlídání snazší. Kluci jsou víc akční, ulítaní a jestli se k tomu přidá i hysterický řev uprostřed lidí, babičce se nedivím. Ostatně není její povinnost hlídat. Prostě dělá, na co stačí a na vnoučka tedy bohužel asi nestačí.
No, možná se budete divit, ale mám to stejně ?? Sama jsem matkou tří dcer a ještě jsem vyvdala dceru a syna. Samozřejmě jsou už všichni dospělí, takže máme spoustu vnoučat. Všechny miluju stejně a vždycky jsem hlídala jak holky, tak kluky. Jezdili jsme na výlety, podnikaly všemožné aktivity. Ale... Kluci mě nebaví. Nevím, jak to jinak říct. Jsem schopná jezdit hodiny s autíčky, hrát si na vojáky, stavět nádraží... Ovšem mi to nic neříká. Je to špatně?
Podle mě je to nesmysl. Pětileté dítě může dělat cokoli úplně stejně, ať je to kluk nebo holka. Ty scény v obchodě taky dělají rovným dílem kluci i holky, když na to přijde. Není vůbec žádný důvod, proč by se s dětmi nemohla dělat nějaká aktivita, protože je to přece kluk/holka. Ostatně dle historie byly doby, že se děti do cca sedmi let vychovávaly všechny stejně a až pak se to začalo rozdělovat a kluci se začali učit lov a boj, zatímco holčičky šít kůže a sběr bobulí.
Což se podle posledních výzkumů ukazuje, že to možná ani tak nebylo, a že lidi museli být všestranní a umět všichni všechno v zájmu přežití rodu. Tím spíš ale není důvod dělat rozdíly dnes, v civilizaci. Kluk i holka můžou s babičkou na výlet, sportovat, poznávat přírodu, do herny, na hřiště nebo si doma malovat a jinak tvořit. Jsou dva důvody, které bych uznala - babička stárne a nestíhá, což by tedy měla přiznat, a aktivity při hlídání dětí tomu přizpůsobit tak, aby to ji samotnou neuštvalo. Ale pořád je jedno, jestli hlídá kluka nebo holku.
Já si vybavuji moji babičku, která byla matkou 3 synů a se mnou, jako s holčičkou, si vůbec nevěděla rady. Hrozně se o mě bála, nechtěla mě pouštět ze dvora, abych mohla za dětmi z okolí a já jsem to, zejména s nástupem puberty, nesla velmi nelibě. Když jsem o tom mluvila s mamkou, tak mi to vysvětlila tak , že je babička zvyklá na kluky a s děvčaty to prostě neumí, ale že mě má moc ráda, tak ať na to beru ohled. :-) Tak jsem to tak vzala a už to bylo OK. :-)
Je to věc i osobních sympatií, zrovna tak jako k dospělým. A jestli ten kluk dělá scény a babička si s ním neví rady, protože na kluky není zvyklá, tak se prostě chce vyhnout nepříjemnostem. Proč přetrvává mezi lidmi to, že když z rodičů udělají jejich děti prarodiče, tak ty prarodiče mají povinnost při výchově těch vnoučat pomáhat a hlídat je? Na požádání? Proč? Jedna moje známá tvrdí, jak ty malé holčičky jsou roztomilé. Ovšem tu její rozmazlenou vnučku, která dělá scény všude na veřejnosti a právě té babičce, tak tu bych vrátila. Já jsem zase zvyklá na kluky a nevím, jak se budu chovat, pokud by se jako další vnouče narodila holka.