O tomto projektu jsme se s Klárou bavily už v létě, při našem rozhovoru. Svěřila se nám, jaké má léto, jak nabírá energii pro pracovní zbytek roku. V jejich plánech už tehdy bylo jasno – realizace hry Agent tzv. společenský.

Prozradíte nám o představení něco více? 
Hru Agent tzv. společenský napsala Martina Kinská spolu s Radkem Schovánkem, který zasvětil víc než 20 let studiu spisů StB. Je to hloubková sonda do rodiny – otce, matky a syna, kde syn zpětně zjišťuje pravdu o své rodině a rodičích a ta pravda bolí. Týká se to spolupráce obyčejných lidí s StB, a o tom, jak StB zasahovala do životů těchto lidí. A do tohoto příběhu se vkládá  bývalý agent StB, který jediný může dosvědčit, jak se to tenkrát doopravdy stalo. Jedná se o nezávislý projekt financovaný různými mecenáši, příznivci divadla a lidmi, co souzní s tímto tématem.

Co by mělo být cílem této hry? Jak to vnímáte?
Cílem naší hry je, aby lidé začali přemýšlet nad naší nedávnou minulostí a začali se ptát. S obdobím komunismu nejsme zdaleka vyrovnáni, ani jako společnost ani jako jednotlivci. Komunismus zmizel jako režim, nikoli jako mentalita. Nikdo nemůže říct, že byl jen bílý nebo černý, všichni jsme toho byli součástí, svým osobním příběhem. Nikdo z toho období nevychází bez viny. Možná je potřeba vyházet všechny kostlivce ze skříní...


 
Jak by mělo podle vás vypadat „domácí vyházení kostlivců ze skříně“? Otevřeně mluvit o tom, co bylo? Co se stalo doma? Kdo z rodiny nebo blízkých byl Stbák a z jakého důvodu?
Ano, myslím, že bychom o tom měli začít doma mluvit. V té euforii devadesátých let jsme se k tomu nedostali a pak už se k tomu pomalu nikdo nechtěl vracet, čekaly nás přece lepší zítřky, minimálně materiálně. Mně babičky vyprávěly o druhé světové válce, o Sudetech, kde žily, o svém totálním nasazení, o pašování potravin, o osvobozování Rusy na Moravě... barvité příběhy. O naději, kterou vkládali do KSČ a budování v 50. letech, a o tom obrovském zklamání po 68. Pár dní po revoluci v roce 1989 mi můj táta osvětlil, proč byl v KSČ, proč musel studovat VUML, tu „školu“, na kterou celé mé dětství nadával, proč žil v tomto životním kompromisu vzhledem k minulosti svých rodičů, kdy můj dědeček byl vyhozen ze strany a zbaven ředitelství na gymnáziu. Babička se po smrti omlouvala v dopise svým dětem, že je  nemohla vést k otevřené víře k Bohu, ačkoli byla hluboce věřící. Jsou to střípky, ze kterých člověk pochopí tu dobu nejlépe. I teď, když jsme začali s Agentem, dostala jsem se s rodiči k podrobnějším detailům naší rodinné historie, a čím víc vím, tím víc uvažuji nad tím, co bych dělala já... s dvěma dětmi. Myslím, že ten úklid v rodinných skříních není od toho, abychom se odsuzovali, ale abychom si přiznali to, co jsme žili, snažili se to vzájemně pochopit a odpustit, pokud to jde.
 
Myslíte si, že stejný problém se může týkat kdekoho z nás?
Může a týká se to všech, kterým bylo v roce 89 víc než deset let. Ti všichni nežili ve svobodě a v pravdě. Já si vlastně přijdu do svých 14ti let velmi obelhaná - co všechno nám nabulíkovali a neřekli... minimálně ve škole...

Jak vidíte dnešní generaci dospělých, kterým je 30, 40 let – uvědomují si, jak moc Stb zasáhla do životů obyčejných lidí?
Tak vzhledem k tomu, že to byla tajná policie, nikdo z nás o nich v podstatě nevěděl, pokud jej nebo člověka blízkého nějakým způsobem nevydírali, nekontaktovali, nepoužili jakoukoli formu represe. Celkově zhoubný byl ten režim - nemožnost se svobodně vyjadřovat, cenzura, vzájemné donášení, hlídání se, strach... to, co tu zasel nacista se komunistovi podařilo upevnit... autocenzura se stala běžnou v uvažování lidí... to nezměníte ani za 30 let, jak jsme toho svědky.
 
Nemáte strach, že se toto téma zlehčuje? Že je to něco, co bylo a podle některých názorů to nebylo „tak strašný“ nebo že se to týkalo jen těch, co „byli neposlušní“ a ten kdo žil podle společenských pravidel potíže neměl?
Ano, takové to „taková byla doba“, „dělali to všichni“ atd. Vzhledem k tomu, že máme vládu podporovanou komunisty a předseda vlády usvědčený ze spolupráce s StB aspoň na Slovensku přísahá na zdraví svých dětí, že to není pravda, tedy lže, používá heslo „všeci kradnú“, že náš prezident do éteru huláká, jak je potřeba novináře střílet a ať ta polovina, co ho nevolila, drží hubu, a to hned po svém vítězství, tak strach o tuto společnost mám. Dostala jsem ho ve chvíli, kdy se mě můj 11tiletý syn u obrazovky po tomto prezidentově výroku zeptal, jestli to znamená, že už nebude moct říkat, co si myslí... To mě vyděsilo. To už se nesmí nikdy stát. V tomto směru si myslím, že ti malí, mladí si zaslouží, abychom jim říkali konkrétní, třeba i bolavé příběhy ze života jejich otců a dědečků, aby to pochopili, co jim zase hrozí... teď už světem neotáčí ideologie, ale peníze, princip je však stejný.

Říkala jste, že chcete, aby projekt měl větší přesah, co přesně to znamená?
Tento projekt bychom rádi dostali do středních a vysokých škol a diskutovali se studenty na toto téma. Přijde nám důležité mladým lidem přiblížit to, co se dělo. Ono není jednoduché vysvětlit, co to normalizace byla a jak moc do života zasahovala. Předat jim tu myšlenku, jak moc hmatatelná byla ztráta svobody, neexistence volby. Sama to vidím na synovi, když přejíždíme hranice, nechápe a ani nemůže, význam pasu, výjezdních doložek a třeba i drátů.





Nesouvisí to možná i s tím, že většina učebnic končí druhou světovou válkou? 
Přesně. Výuka většinou končí obdobím války a občas ještě zabrousí k procesům v padesátých letech. Rok 68 mají děti spojené jen s tanky, ale důsledek jim uniká. V tomhle má naše školství a dějepis megadluh. A další, tohle do nich nelze nacpat biflováním, musí si to „zažít“ - tedy umět si to představit, proto konkrétní příběhy, proto ukazovat jim pochopitelné přirovnání.

Když zpracováváte toto téma, cítíte aktuálnost z reakce vašeho okolí? Jak se projevuje?
Ta reakce se dostavila dvěma způsoby hned na začátku, když jsme sháněli finance a podporu. Začali jsme u větších firem, na které název v některých případech fungoval jako červený hadr, dostalo se nám vysvětlení o apolitičnosti a nestrannosti firem, jednou mi i bylo doporučeno změnit název. Přitom to je velmi intimní příběh, žádná politická ani historická fakta. Proto jsme se dostali po mnoha odmítnutích k lidem, kteří už dříve podporovali kulturu, včetně divadla, kterým se náš příběh líbil, zaujalo je to. Cítili v tom smysl. Myslím, že ta potřeba odkrýt rány minulé tu je. Je to jako s hnisem - pokud ho z vředu nevymáčknete, zanítí se vám postupně celý organismus.
 
Těšíte se, až budete hru hrát?
Těším se, moc, už od prvních zkoušek je to napínavé a vzrušující.
 
Klára Cibulková (1975) je česká televizní i divadelní herečka. 

Vidět jste ji mohly například v seriálu Cirkus Bukowsky, Kriminálka Anděl, Gympl s (r)učením omezením nebo v Ordinaci v růžové zahradě 2. Hraje nejčastěji ve Švandově divadle a v divadle Kalich. S manželem, hercem Tomášem Pavelkou, má dvě děti.

Reklama