Zdravím redakci a ostatní návštěvníky Ženy-in.
Tohle sice není můj příběh o buzení, ale mého manžela.
Ještě když byl školou povinný a býval na vesnici se svými rodiči, tak tam byl takový zvyk před Velikonocemi, že se chodilo „klapotat". To se 3. dne před Velikonočním pondělím vstávalo brzy ráno a školou povinní kluci chodili s „klapotkami" a jinými řehtačkami dědinou a vždy u nějakého svatého místa se pomodlili a šli dál.
A jednoho dne prý byl unavený tak, že si nevěřil, že vstane, a tak si pro jistotu přichystal velký talíř, na něj položil lžíce a jiné vhodné předměty a doprostřed si dal budík. Prý zaručený recept, jak vstát. Prý to probudí i mrtvého.
Ráno přišla hodina buzení. Budík dělal rámus, jako by hořelo, lžičky a jiné předměty se k tomu přidaly, ale s manželem to ani nehnulo. Celý dům byl na nohou a zjišťoval, co se děje. Když přišli do pokoje svého syna, teď mého manžela, nevěřili svým očím. Tento budíkový mechanismus měl přímo u ucha, ale spokojeně si chrupkal dál. Ten den prostě na „klapotání" nešel. Druhý den se ptali i sousedé, co se u nás dělo, že tam byl takový rámus.
Dnes je to už jinak. Už nespí tak tvrdě a vzbudí ho první tóny mobilu nebo naše děti.
S pozdravem ospalka.
No to ale musel být příšerný kravál! On úplně stačí budík v talíři, zvlášť když je to takový ten starodávný, plechový, se zvonci. A ještě do toho lžíce... něco takového mě vzbudit, tak se z toho nevzpamatuju celý den. Díky za příspěvek!