Slovo Kimono v japonštině znamená „oděv“ a dnes již zdomácnělo ve většině kulturních jazyků světa.
Stalo se i odborným krejčovským pojmem, který známe všichni: kimonový rukáv, kimonový střih apod

Kimono se do své dnešní podoby vyvíjelo dlouhá staletí, avšak jeho základní jednoduchý střih (rovně střižené tělo a rovné obdélníkové rukávy) se po celou dobu v zásadě neměnil.
Krása tohoto úpravného a slušivého oděvu tedy nespočívala v individuálně zvoleném střihu, ale především v kvalitě látky, originalitě a pracnosti vzorů, barevném ladění i v bohatosti a počtu vrstev oblékaných současně.
I když zdánlivě neměnné, má historii stejně bohatou, jako je pestrá škála dezénů, barevných kompozic i způsobů zdobení tkanin, z kterých se v průběhu staletí šilo.
Vyjmenovat všechna období kulturních dějin Japonska a jejich vlivy na vývoj kimona by dalo na samostatnou knihu.
Proto se omlouvám všem vědění chtivým čtenářkám, že se zaměřím pouze na ty nejzákladnější a dle mého mínění nejzajímavější kapitolky z knihy o kimonu.

Základním stavebním prvkem kimona je materiál

Šilo se převážně z hedvábí.
Látky se prodávaly ve štůčkách svinutých do roliček.
Jejich standardní délka 11 metrů a šířka 36 centimetrů stačila na ušití jednoho kimona pro dospělou osobu. Látka se stříhá vždy po niti, všechny švy musí být rovné.
Délka rukávů se liší podle věku.
Například dlouhé pohupující se rukávy, často sahající až k zemi mohly nosit jen mladé, neprovdané ženy. Vdané nosí kimona s mnohem kratšími rukávy. Nebudu to rozvádět, ale jistě chápete, že to má svoji logiku.
Materiály a barvy volené pro ženská kimona (existují samozřejmě i mužská kimona, ale o těch psát nebudu) se lišila podle ročních dob.
Na jarní vycházky se oblékala se vzory jarních květů, na podzim byly rozšířené motivy rudnoucích javorových listů a chryzantém.
Na letních kimonech šitých z chladivých bělavých látek převládaly osvěžující motivy vody a zimní kimona byla šita z látek evokujících atmosféru zimy.

 

A jak se kimono oblékalo?

Oblékání kimona by se dalo přirovnat k obřadu. Dodržuje se vždy stejný postup a pravidla.
Žena si nejprve nazuje látkové ponožky s odděleným palcem, které se na vnitřních kotnících zapínají na háčky nebo malé patentky.
Poté si oblékne prádlo, které se skládá ze spodní jupičky sahající k bokům a krátké spodničky těsně obepínající boky.
Pak následuje dlouhé spodní kimono, jež se převáže širším páskem z tuhé hedvábné tkaniny.
Spodní kimono má u krku rovný límeček, který se dá vyměňovat. Je obvykle bílé barvy a má vykukovat zpod límce vrchního kimona v šíři dvou centimetrů.
Zajímavé je, že šíje, která neměla být límcem tísněna, byla považována za nejpřitažlivější partii ženského těla.
U kimona platí zásada, že levá strana přednice se kříží přes pravou, nikdy naopak, protože tak se obléká kimono nebožtíkům.
Protože je vrchní kimono vždy delší než výška postavy, podkasá se přebytečná látka v pase a podváže tkalouny tak, aby před uvázáním pásu obi vytvořil hladkou a štíhlou siluetu.


Pás obi, to je ryze laicky řečeno takový ten batůžek umístěný na bedrech, je považován za nejdůležitější součást japonského kimona.
Vyrábí se z hedvábí vzorovaného nebo odlišně barveného, také z brokátu s vytkanými tradičními ornamenty.
Jsou všední i sváteční, liší se opět roční dobou, příležitostí i typem kimona a jejich vázání určuje i společenské postavení ženy.

Mladé dívky a neprovdané ženy nosí dekorativnější a nadýchané vázání nazvané v překladu “rozčepýřený vrabec“. Vdané ženy si vážou obi do čtverhranného tvaru, nazvaném buben. Jak příznačné.
K tomu, aby dostalo obi správný tvar, se používají nezbytné pomůcky.
Vpředu na břiše se pod pás zasune prohnutá pevná destička která má zajistit, aby se obi při sezení nemačkalo. Uzel na zádech se podkládá malým polštářkem, uzel na patřičném místě a ve správné výšce udržuje široký pás z tenké látky, jehož konce se v předu na hrudi zavážou a zasunou za obi.
Nakonec je pás obi ještě zabezpečen úzkým splétaným pásečkem, který se ve středu zaváže do plochého uzlu.
Až jsem se z toho zpotila. Nechtěla bych se takhle oblékat každý den.

Možná by vás ještě zajímala údržba takového kimona.
Správně se má kimono nejdříve rozpárat, jednotlivé díly se vyperou a znovu sešijí do původního dlouhého pásu. Poté se napne na bambusové hůlky nebo na dřevěnou desku a suší.
Vzhledem k zdlouhavému a časově náročnému procesu praní byl vždy kladen velký důraz na pravidelnou péči o oděv, zejména o nejvíce namáhané partie, jako jsou límec, okraje rukávů a spodní lemy. Taková místa se ručně přepírala a čistila mnohem častěji.

Být vhodně oblečen a dokonale upraven bylo a je pro Japonce záležitostí nejen estetickou - projevem ohleduplnosti k okolí, sociální - vyjadřující postavení ve společenské hierarchii, ale i otázkou sebeúcty.

“Na svůj zevnějšek nedbá jen ten člověk, který si neváží sám sebe.“

Moudrá slova na závěr, kterými bychom se mohli všichni řídit i dnes, co myslíte?

TÉMATA:
KRÁSA