Konečně je to vánočního obžerství za námi.
Teď začneme konečně hubnout, že?
Také si každoročně svatosvatě slibujete, že se budete o Vánocích krotit?
Že se budete držet zkrátka?

Že využijete ztráty několika kil živé váhy, kterou jste utrpěla v předvánočním maratonu, a svátečním mlsáním vlastně jen doplníte hmotnost do normálu?

Naplánované geniálně!

Ano, ale jak se říká, „skutek utek“.
A výsledek?

Zase nedopneme kalhoty. A pokud toho dosáhneme s vypětím všech sil vleže, přebytečná hmota se dere ven v podobě nechutných pneumatik. Nemůžeme ani hýbat nohama, jak jsme napresované v džínách. Připadáme si jak novoroční tlačenka.

 

Nenávidíme se.

Nenávidíme svoji chabou vůli. A ještě ochablejší zadnici.

Nenávidíme svoji nulovou vůli.  


Jinak bychom se musely plácnout přes ruku, když jsme u maminky ochutnávaly už patnáctý druh cukroví.
Jako by nechutnalo každý rok stejně.

No aspoň to máme na koho svést.

Maminky odjakživa patřily mezi nepřekonatelné navrtávače našich dietních zásad a jejich neodolatelné: „Jez, podívej se na sebe, jak jsi hubená,“ nás vždycky dostane. 

Vždycky jí na to skočíme a nějak nám nedochází, že v jejích očích budeme hubené vždycky, i kdybychom se cítily jak valibuk.

 

Dalším nepřítelem štíhlé linie jsou návštěvy.

Je skoro jedno, na které straně se zrovna ocitáme.
V roli návštěvy je nám hloupé se upejpat a nezobat, abychom neurazily, když hostitelka stále něco krájí, kutí, maže, snáší na stůl a pobízí.
V roli hostitelky zase stále něco krájíme, kutíme, mažeme a zobeme, ochutnáváme, uždibujeme.  


A tak to chodí.

Vánoce jsou dobou návštěv, povalování, konzumace cukroví, vánoček, lahůdek, smažených kaprů, bramborových salátů a já nevím čeho všeho.

A také tloustnutí.

No a co, vždyť je to jen jednou za rok, říkáme si chlácholivě.

Ještě jsme si (naposledy) daly do nosu na Silvestra a teď už budeme zaručeně hubnout!

Jak jste na tom vy? Ztloustnete pravidelně o Vánocích? O kolik kilo? Jak dlouho to shazujete?

Nebo o Vánocích nikdy nepřiberete? Jste disciplinovaná a sportujete?