„Když mi bylo sedm let, psala jsem dopis Ježíškovi. Nechtěla jsem ani novou panenku, ani žádnou jinou hračku nebo knížku. Jediné, co jsem si přála, bylo být jedináček,“ začíná své vyprávění Alžběta, která je už dávno dospělá, přesto se její přání nikdy nezměnilo.

„Mám o rok starší sestru Annu, kterou zkrátka a jednoduše nesnáším z celého svého srdce.“ Alžběta prožila klasické dětství s rodiči a starší sestrou v malém městě. Holky chodily do stejné školy, nosily stejné oblečení, Alžběta dědila učebnice a vše, co už nebylo pro Annu dobré. A od mala obě děti bojovaly o pozornost rodičů.

„Jako mladší dcera jsem si vždycky trochu doufala, že mám u rodičů trochu větší protekci, ale to jsem se dost spletla. Anna vždy dělala, co mohla, aby se mě zbavila, hodila na mě vinu za věci, které udělala ona nebo mě před rodiči ponížila.“
„Ze začátku mi to bylo líto, často jsem doma potají brečela, snažila se dokonce i žalovat, ale přísná výchova rodičů s nimi ani nehnula…,“ vzpomíná Alžběta a vypráví dál: „A tak mi nezbývalo nic jiného než čelit všemu, co si na mě Anna připravila a zkousnout i fakt, že jsem byla čím dál tím více vnímána svým okolím jako za neschopnou holku.“

Když bylo Alžbětě šestnáct let, Anna se snažila se sestrou sblížit. „Byla jsem hloupá, protože jsem jí na ten její milý výraz skočila a říkala jsem si, že jsme přežily tu nejhorší sourozeneckou nevraživost a teď už jsme velké holky a bude dobře. To jsem se ale dost zmýlila…“

Jak Alžběta vypověděla, Anna jí jen využila, nechala si od sestry pomáhat, půjčila si od ní peníze, a nakonec Alžbětě přebrala tehdy jejího prvního přítele.
„Lukáš v tom byl vlastně chudák nevinně. Ani jsem se na něj nemohla zlobil, protože jsem věděla, že ho Anna brzy odkopne, tak jako to udělala už několikrát. Vztahy, přátelství nebo upřímnost, to jí nikdy nic neříkalo…“
Alžběta pro to, aby nemusela žít se svou sestrou, dělala, co mohla. Přihlásila se na vysokou školu a jakmile to bylo možné, odstěhovala se mnoho kilometrů daleko.

„Tehdy mi spadl kámen ze srdce. Zbavila jsem sestry, kterou jsem opravdu nesnášela, která mi způsobila mnoho bezesných nocí a zničila moje vztahy s rodiči, kteří jsou mi až do teď cizí. Přestala jsem důvěřovat lidem, dost jsem se uzavřela do sebe a návraty domů se pro mě staly noční můrou.“

Alžběta se nikdy nedozvěděla, proč jí sestra nemá tolik ráda a proč vždy dělala vše proto, aby jí znepříjemnila vše, z čeho měla radost. „Teď už domů samozřejmě jezdím sporadicky. Anna se vdala, rozvedla, znovu vdala a má tři děti. Stále žije na malém městě, kde jsme spolu vyrostly a je z ní zatrpklá čtyřicítka. Když jedu za rodiči, buď volí strategii, že mě zcela ignoruje, anebo je jedovatá a kritizuje vše, co udělám nebo řeknu.“

„Já už mám svůj vlastní život i kariéru, ale tento kostlivec ve skříni mě asi bude strašit nadále. Nevím, co je to sesterská láska nebo podpora, vnímám, jak mohou být rodiče ke svým dvou dětem nespravedliví a jak upřednostní vždy jen to jedno, chybí mi máma, která by mi nic nevyčítala a ségra, s níž bych mohla probrat vše, co mi leží na srdci. Ztratila jsem schopnost lidem se otevřít a věřit jim. A za to budu vždy vinit Annu, která má asi srdce z kamene…“

Také si přečtěte:

Reklama