Ačkoli nová Keňská ústava zaručuje ženám stejná práva jako mužům, zvykové právo je v mnoha provinciích této chudé země silnější. O životních poměrech keňských žen jsme pohovořili s Lejlou Abbasovou, zakladatelkou organizace Asante Kenya.

kenya woman

Keňa - země ležící v rovníkové Africe, kterou z východu omílá Indický oceán a jejími sousedy jsou Somálsko, Súdán, Etiopie, Uganda a Tanzánie, je jednou z nejchudších zemí světa. Podle OSN přibližně 52 procent keňské populace žije pod hranicí chudoby.

Na otázky v tomto článku nám odpovídala moderátorka Lejla Abbasová, zakladatelka charitativní organizace Asante Kenya.

Když navštěvujete Keňu, jaké máte pocity ze zdejších chudých poměrů?
Špatný a nepříjemný. Je to až zarážející, že stačí letět osm hodin letadlem a jste v úplně jiných problémech. Je to něco úplně jiného, pro Evropana nepředstavitelného - člověk tam dokáže vyžít s málem, a i s tím se umí radovat.

V roce 1963 se Keňa osamostatnila od Velké Británie. Dnes je pluralitní demokratickou republikou, ve které byla v roce 2010 schválena nová ústava. Ta by měla napomoci keňským ženám k větší rovnoprávnosti. Dosavadní zvykové právo totiž v podstatě činí ve většině oblastí ženy závislé na svých mužích. Demonstrovat tuto situaci můžeme na příběhu Keňanky Mary Kimani, která po smrti manžela, se nímž žila sedm let a vychovávala dvě děti, přišla o půdu, dům i auto. Postarali se o to příbuzní z manželovy strany. „Silniční nehoda, která mi vzala manžela, zcela změnila můj život. Byl to můj konec,“ vzpomíná Mary v rozhovoru pro Inter Press Service Africa. Dnes tvrdě pracuje na okolních farmách, aby děti uživila...

Jaké je v keňské společnosti postavení žen? Skutečně je tak špatné, jak tvrdí média? Skutečně, když žena přijde o manžela, přijde i o všechen majetek?
Vzhledem k tomu, že do Keni jezdím posledních deset let, musím říct, že se to hodně mění. Také je obrovský rozdíl mezi městem a vesnicí. Město je emancipovanější, žena si tam může najít svoje místo, studovat, pracovat najít svou hodnotu, ale jen v případě, že je z adekvátně finančně zajištěné rodiny.
Pak ale jdeme dolů po sociálním žebříčku. Holka, co žije někde v horní dolní, je na tom úplně jinak. Její rodiče jsou negramotní, v rodinách se dává přednost chlapcům, holčička se stává servismankou chlapce. Dívky se zde vdávají velice brzy a ve dvanácti letech už mohou být těhotné. Jejich posláním i životní touhou je zasvětit život manželovi a rodině - skutečně to samy chtějí. Je tedy těžké hodnotit to negativně. Úhlem pohledu západní civilizace jsou ty ženy nuceny dozrávat daleko dřív a nemají možnost zapojit se plnohodnotně do společnosti. V dlouhodobém řešení je ale vše ale otázka vzdělání a zajištění pracovních míst.
A pak je třetí pohled, kmeny, kde se provádí ženská obřízka. Tam jsou úplně pošlapána ženská práva. To u nás vůbec nejde s ničím srovnat.

Půda je vším: Vlastní ji ale jen 5 procent Keňanek

Úrodnou a poloúrodnou půdu tvoří necelých 90 procent celkové rozlohy Keni. Jak tvrdí mezinárodní nezisková organizace Human Rights Watch, mají, co se týká ženských majetkových práv, zvyková práva v subsaharské Africe větší vliv než práva občanská. Podle zprávy The National Land Policy: Critical Gender Issues and Policy Statement (Národní pozemková politika: vážný genderový problém a politické prohlášení), jen 5 % žen v Keni vlastní půdu.

Co přesně zaručuje ženám nová ústava?

Pro keňské ženy, jakými je Mary Kinami, se blýská na lepší časy. Část 40 keňské ústavy zaručuje právo vlastnit majetek pro všechny lidi (tedy muže i ženy). Část 60 slibuje spravedlivý přístup k půdě a zabezpečení pozemkových práv. Ženy zde ale zmíněny nejsou, dokonce ani jejich historií podložená nemožnost půdu vlastnit.

Myslíte si, že nová ústava přinese ovoce - že na tom keňské ženy budou lépe?
Tuto ústavu považuje celá keňská společnost za jeden z nejzásadnějších kroků od roku ´63, tedy od osamostatnění. Když se ústava podepisovala, byla to obrovská událost, při které se setkaly miliony lidí a přijelo i osm prezidentů z různých zemí. Ústava je kompilát všech demokratických ústav, Keňa se tak katapultovala, rozhodně proklamativně, mezi nejdemokratičtější státy v Africe i na světě. Nicméně je otázka, jak to bude vypadat v praxi. Africká společnost je silně věřící a potřebuje cíle, světlé zítřky. To jim vláda ústavou dala, takže pro samotný lid je to co do naděje obrovský přínos. V Keni je ale bohužel nezkorumpovanější byrokracie a obrovské množství peněz končí v kapsách pár vyvolených. Všichni také s napětím očekávají, jakým způsobem bude naplňována ústava právě v souvislosti s pozemkovou politikou. To byl mimochodem jeden z nejvíc třecích bodů při schvalování ústavy.

Město vs. vesnice

Jak již bylo řečeno, v Keni je obrovský rozdíl mezi městem a vesnicí. V keňských městech žije asi 30 procent celkové populace. Lidé se stále do měst přirozeně stěhují za vidinou lepšího života.

Jak obtížné je sehnat třeba v Nairobi rtěnku?
Je to snad ještě jednodušší než chleba, ženy v Africe se rády zdobí, líčí a chodí do kadeřnictví. A nejen ženy, ale i chlapi. Hrozně tam dbají na čistotu – ráno úpravou zevnějšku stráví klidně půl hodiny. Každý den také musí mít jiné oblečení. Neustále perou. Hygiena je tam na prvním místě a je jedno, jestli jste ve městě, či na vesnici. Já mám deset afrických sukní, které střídám, ale už je znají a nechápou, že mám pořád to stejné oblečení.

asante

Nadační fond Asante Kenya byl založen moderátorkou Lejlou Abbasovou. Jeho činnost spočívá ve zprostředkování pomoci projektům v Keni zabývajících se vzděláváním a podporou dětí s těžkými životními osudy. Tyto děti žijí na hranici absolutní bídy nebo jsou nakaženy virem HIV/AIDS, případně jsou úplní sirotci, jež přišli o své rodiče právě díky HIV/AIDS.

Asante Kenya podporuje i dva zemědělské projekty, které svým fungováním a prodejem výpěstků taktéž nepřímo podporují děti závislé na ekonomické situaci svých rodičů a prarodičů.

Asante Kenya dále spolupráce s projektem, který se zaměřuje na problematiku ženské obřízky.

Kolikrát denně se v Keni jí - je to snídaně, oběd, večeře...?
Vždycky, když jedu do Keni, srovná se mi jídelníček. Dávají obrovský důraz na to, aby se jedlo třikrát denně. Aby začal den bez snídaně, to neexistuje. V momentě, kdy je oběd, je oběd, večeře je velké rodinné setkání. Je to buď rodinné setkání, nebo vyloženě společenská událost, která se nepodceňuje.

AIDS

Ženy umírají v Keni v průměru okolo 55 roku (u mužů je průměr dokonce 52 let). Důvodem takto nízkého průměrného věku je zejména nemoc AIDS. Podle OSN by bez AIDS v Keni lidé umírali dlouho po šedesátce.

Kolik generací má typická keňská rodina?
Pětapadesát let, to už je rozhodně babička a není nic neobvyklého, když je to prababička. Liší se to samozřejmě zase podle toho, zda jste ve městě, či na vesnici. Jeden projekt, který podporujeme, je de facto zaměřený na řešení sociálního dopadu pandemie AIDS. V oblasti, kde projekt působí, se přirozeně vytvořila komunita starších vdov, které vyrábí košíky. Dámám je od 45 do 75 let – to už je hodně vysoký věk. Muži a mladé ženyumřeli povětšinou na AIDS. Množství dětí, které musí staré ženy živit, exponenciálně roste, protože jejich rodiče stále umírají na AIDS. Jsou vesnice, kde úplně chybí střední generace – procházíte jimi a vidíte jen mladé lidi, nebo naopak úplně staré.

Zdroje