Nedávno jsem četla zajímavou publikaci o keltských sňatcích. Celé mi to připomínalo dnešní nájemní smlouvy – na rok a den. Ale možná by to tak bylo i lepší, takové manželství na zkoušku. Neobstojíš? Tak se zase vrať.
Bohatá žena z vyšší třídy mohla mít milence, kdykoliv se jí zachtělo
Podle starobylých keltských zákonů se obvyklé manželské smlouvy uzavíraly „na dobu určitou“, ponejvíce na rok a den. V různých obměnách se rozlišovalo devět typů manželství, ale jen jeden typ manželství byl trvalý. Byla tu i možnost rozvodu, a to pro obě strany. Důvodem k rozvodu byla obvykle krutost nebo cizoložství.
Vdaná žena zůstávala příslušnicí svého rodu i po rozvodu. Vracela se pak zpátky společně s celým svým majetkem.
Ve všech typech manželství měl rozhodující slovo ten z partnerů, který vládl větším bohatstvím. Třeba taková bohatá žena z vyšší třídy mohla mít milence, kdykoliv se jí zachtělo.
Novomanželé prolézali nazí otvorem
K zásnubám a svatbám snoubenců docházelo pod posvátným dubem, nebo v kamenném kruhu, ve kterém novomanželé tančili a prosili o plodnost, nebo prolézali nazí otvorem, vydlabaným v kameni. V závěru obřadu předala nejstarší žena nevěstě pytel lískových oříšků jako symbol moudrosti a plodnosti.
Pro námluvy byl nejvhodnější Beltaine. Tento keltský svátek jara se slaví 30. dubna. Jako každý keltský den začíná večerem. Oslavuje příchod jara, tepla, zrození. Lidé se připravují na to, že budou po zimě zase hospodařit na poli. Svátek je spjatý také s bohem Belenem a s ohněm. Beltine v překladu znamená zářící oheň či Belenův oheň.
Sňatky byly ponejvíce uzavírány o Lugnasadu, tento svátek se slavil kolem 1. srpna a byl prý založen bohem Lugem (Lughem), bohem světla a smrti, aby uctil svoji zemřelou chůvu Tailtu. Tento svátek je jedním ze čtyř nejdůležitějších mezníků keltského roku. Tradice oslav, jejíž součástí byly i koňské dostihy, velký trh a náboženské obřady, vydržely až do 18. století.
Ve svatebním průvodu se nosily kytice Janovce. Ke korunovaci ženich a nevěsty se užívaly věnečky z břečťanu nebo z cesmíny.
Poněkud zvláštním, ale zcela legálním typem manželství byl také svazek dvou bláznů, kteří spolu měli milostný styk.
A jak to bylo, když spolu manželé vydrželi, zestárli a poté zemřeli?
Své zemřelé dopravovali Keltové do Zásvětní říše. Podle keltské víry ležela kdesi na západě, v království soumraku a rozednění. Byla v podstatě územím radosti a blaženosti a zcela se vymykala představám o pekle.
Zemřelí se tam dopravovali tak, že je spustili v loďce na otevřené moře, nebo je prostě uložili do hrobky, někdy vložené do vydlabaného stromového kmene.
A pozůstalý manžel či manželka? Ti netruchlili, ale devět dní se radovali. Ostatně, to zůstalo v některých lidech dodnes.
zdroj: Velká kniha magie a čarování, Knižní klub 2004
Nový komentář
Komentáře
fakt zajímavé čtení
moc příjemné čtení
zajímavé
Zní to zajímavě
opravdu zajímavé
zajímavé čtení
na kostel bych se v dnešní době vykašlala...podání církve v dnešní době - církevní sňatky jsou trapné, tedy podle mého názoru, ale je to každého věc.
moc hezký a zajímavý článek, ukládám si :))
wiktorie — #3 zajímalo by mě, kolik párů sezdaných v kostele toto dodrží
"Od počátku stvoření "Bůh učinil člověka jako muže a ženu, proto opustí muž svého otce a matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
"Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství, a jestliže manželka propustí svého muže a vezmi si jiného, dopouští se cizoložství."
Evangelium podle sv. Marka, kapitola 10
Suzanne — #1
Radovat se z odchodu partnera do lepšího světa, to je vlastně krásné, nesobecké a přející