Zdravím všechny v redakci,čtenářky a snad i čtenáře!
Dnešní téma je zvláštní, s vírou v sobě bojuji celý život. Myslíte, že je normální být chvíli věřící a chvíli bezvěrec? Jsem pokřtěná, v dětství jsem na přání babičky chodila do náboženství i do kostela. Jakmile jsem smysl začala nad vírou přemýšlet, nechápala jsem, proč bych měla do kostela vstávat tak brzy.(Tady si vždy vzpomenu na Román pro ženy,kde "Pažout" nadává na mlácení zvonů v brzkou hodinu .)
A proč chodit pravidelně,kdy mše jsou stále stejné? To nemůžu věřit i když jsem doma? Na konci základky k nám přišel nový farář, který pro mládež vymýšlel aktivity, jak nás dostat do kostela. Slavil úspěch, tehdy nás bylo hodně. Povedlo se mu uspořádat biřmování, my se poctivě připravovali, učili, na mše docházeli...Jenže po biřmování mi to vydrželo asi rok a pak jsem zase opustila kostelní lavice. Své soukromé zpovědi skládám na hřbitově, kam jednou za čas zajdu a v duchu vyprávím dědovi, co se mi stalo a co jsem "provedla".
Jinak převážně věřím sama sobě, protože bez sebevědomí je člověk jen loutkou někoho jiného, což nechci, potřebuji být sama sebou a mít kontrolu.
A nakonec myslím, že někde ve hvězdách (možná na měsíci! ) máme uložen takový svitek, kde jsou napsané naše zlomové okamžiky, se kterými stejně nic neuděláme, ač se jakkoliv snažíme. Možná mě k tomu dostalo věčné babiččino : "dávej na sebe pozor,nebo se ti něco stane..." . Já si vždy myslela, že se to stejně stát musí.
Zatím na mě nespadla ponorka,neodfoukl mě vánek ani nepřejel šnek - tudíž myslím,že můj svitek má ještě pár řádků popsaných - doufám !!!
ifulinkaa
Poz. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Na šneky velikosti tyranosaura si budeme muset ještě počkat, evoluce je věc pomalá :-)
Dnes si celý den budeme povídat o tom, v co věříte. Své názory, příběhy, postřehy či vlastní zkušenosti, které můžete doplnit i fotkou, posílejte na e-mail, který už dobře znáte
- Hledáte-li inspiraci, podívejte se SEM.
- A čemu věří redaktorka Eva? Čtěte v dnešním článku Věřím na postavy z hororů. A bojím se jich!
Vaše příspěvky budeme v průběhu dne zveřejňovat a na ty nejzajímavější už tradičně čeká odměna.
Nový komentář
Komentáře
Myslím si, že není nikdo bezvěrec. Ač patříme k národu, kde je nejméně lidí, kteří chodí do kostela a asi pokřtěných, přesto si myslím, že v nás někde v duši koluje něco od předků. Moji rodiče byli pokřtěni, ale nikdy do kostela nechodili, nikdy jsme se nemodlili, ani oni. Ani babičky, od tatínka i maminky, natož dědečkové! Přesto, když dojdeme k hrobu, něco si myslíme a v duchu k nim promlouváme. To i já cítím, že mám pocit jim něco sdělit, třebaže do kostela nechodím, nemodlím se. Ale něco tu funguje. Asi rituál, který funguje v pravou chvíli na pravém místě. A to je dobře. Vyříkat se před rovem, říci, co chci. A o tom to je.
Hanula — #1 jj,oni to fakt chápou
Chodím na hřbitov ke svým blízkým. Nejraději jsem tam sama a povídám jím a povídám..... mám pocit, že tam někde nahoře mě slyši a chápou všechny ty mé "trable".