Ke své matce i tchyni to má Petra zhruba stejně daleko. Přesto tráví více času u maminky svého manžela. Ne že by se s tou svou nevídala ráda. Mají spolu dobrý vztah. Příčina je jinde. Ve vnoučatech.

se.jpg
Foto: Shutterstock

„Naše děti prostě jezdí mnohem raději k babičce Haničce. To je moje tchyně. A já se nedivím. Ona jim věnuje vždycky tolik času! Hrají si spolu, chodí na hřiště, dělá s nimi kravinky… Řekla bych, že to s nimi umí dokonce ještě lépe než já,“ směje se Petra, která je za takovou babičku pro své děti vděčná. Jenže to má i stinnou stránku. Až příliš často slýchá výčitky ze své strany rodiny.

„Moje máma na tchyni strašně žárlí. Pořád mi vyčítá, že k ní jezdíme častěji. Má pravdu. Ale copak já za to můžu, že se tam děti cítí lépe? Když přijdeme k našim, ona pořád jen uklízí a vaří, na vnoučata si čas pořádně neudělá. Jasně, myslí to dobře. Chce nám přichystat něco dobrého na zub, stará se. Jenže děcka tohle ve třech a šesti letech ještě tolik neocení. Potřebují zábavu. A tu tam nenajdou. Ona si to ale vysvětlit nenechá. Nemá na hraní si s dětmi buňky, přestože je má ráda,“ zoufá si nešťastná dcera. Ačkoli se snaží poměr návštěv u příbuzných vybalancovat, příliš se jí to nedaří.

„Holky vždycky křičí, že tam nechtějí. Když už k mamce jedeme, jsou otrávené. Vyžadují druhou babičku. A mně se úplně nechce je za to vyloženě kárat, nutit do přetvářky,“ míní Petra, která si tak často vyslechne, že děti v náklonosti k tchyni podporuje. A tak o návštěvách u druhé strany rodiny před svou matkou většinou raději mlčí.

Čtěte také:

Reklama