Ke své matce i tchyni to má Petra zhruba stejně daleko. Přesto tráví více času u maminky svého manžela. Ne že by se s tou svou nevídala ráda. Mají spolu dobrý vztah. Příčina je jinde. Ve vnoučatech.
Foto: Shutterstock
„Naše děti prostě jezdí mnohem raději k babičce Haničce. To je moje tchyně. A já se nedivím. Ona jim věnuje vždycky tolik času! Hrají si spolu, chodí na hřiště, dělá s nimi kravinky… Řekla bych, že to s nimi umí dokonce ještě lépe než já,“ směje se Petra, která je za takovou babičku pro své děti vděčná. Jenže to má i stinnou stránku. Až příliš často slýchá výčitky ze své strany rodiny.
„Moje máma na tchyni strašně žárlí. Pořád mi vyčítá, že k ní jezdíme častěji. Má pravdu. Ale copak já za to můžu, že se tam děti cítí lépe? Když přijdeme k našim, ona pořád jen uklízí a vaří, na vnoučata si čas pořádně neudělá. Jasně, myslí to dobře. Chce nám přichystat něco dobrého na zub, stará se. Jenže děcka tohle ve třech a šesti letech ještě tolik neocení. Potřebují zábavu. A tu tam nenajdou. Ona si to ale vysvětlit nenechá. Nemá na hraní si s dětmi buňky, přestože je má ráda,“ zoufá si nešťastná dcera. Ačkoli se snaží poměr návštěv u příbuzných vybalancovat, příliš se jí to nedaří.
„Holky vždycky křičí, že tam nechtějí. Když už k mamce jedeme, jsou otrávené. Vyžadují druhou babičku. A mně se úplně nechce je za to vyloženě kárat, nutit do přetvářky,“ míní Petra, která si tak často vyslechne, že děti v náklonosti k tchyni podporuje. A tak o návštěvách u druhé strany rodiny před svou matkou většinou raději mlčí.
Nový komentář
Komentáře
Jezdili jsme taky k prarodičům, a říkal se název obce. Taky k jedněm raději, ale my jsme si nemohly moc poručit, kam chceme. Ale dědečci byli oba spravedliví a věnovali se nám a to ten jeden nás měl bandu. Jedna babička ještě pracovala, když jsme byly malé, tak druhá hlídala víc, naštěstí zrovna ta, kterou jsem měla raději. Taky jsem ráda dělala synovi radost, ale to neznamenalo, že pokaždé dostal co chtěl a kam chtěl.
U nás já spíš jezdím k mladým (po domluvě). Dceři pomůžu v kuchyni, vyblbnu se s dětičkama, v létě se koupáme na zahrádce a grilujeme, užíváme si prochajdu na hřiště. Je to jednosušší, než když jedou se 3 dětmi ke mě do malého panelákového bytu. Když přijedou ke mě, musím se rozkouskovat mezi vaření a prochajdy...
A což takhle přivézt k mamince uvařený oběd? A dopředu jí to nahlásit? Nebo přijet, naložit mamku, odvézt všechny na výlet a naobědvat se tam? Jednou návštěva u jedné babičky, pak u druhé a napotřetí pozvat babky k sobě?
Moje tchýně taky pořád vaří a běhá kolem sporáku, vysvětlit si to nedá, ale že by to dětem vadilo? To sotva. Hrají si tak nějak spolu, když u nich jsme, naše děti s bratranci a sestřenicemi. Moje matka zase více věnuje času dětem. A nikdy jsem si nevšimla, že by to děti řešily. Děti z článku jsou dost malé a něco mi říká, že tento jejich postoj podporuje jejich matka :D.
Dědečci nic?
Zajímavé. Že se jezdí jenom "k babičkám".
A co brání babičce jezdit za nima. Nemusela by nic vařit ani uklízet, jen se věnovat vnučkám.
u nás je to podobné, děti s vnoučaty jezdí převážně k nám, snachy máma na mě žárlí. Jenže já si navařím a přichystám vše dopředu a pak všechen čas dám vnoučatům. Je to radost a potěšení, lézt s nimi po prolézačkách, hrát na honěnou, skovku, teď už vnouček začíná i na kole, tak obuju běžecké boty a jdu s ním, protože jinak bych mu nestíhala. Čas letí rychle, děti odrostou a pak už za námi ani nebudou chtít, budou chtít trávit čas s vrstevníky. Musím užít každou chvíli, kdy za mnou chtějí a těší se.