Bylo to obyčejné spadnutí z kola. Jirkovi bylo 13 a neměl helmu. Na co, vždyť jel jenom kousek ke kamarádovi. Těšil se, že si zahrají hry na počítači a proberou své „dospělé“ problémy. Probral se v nemocnici s otřesem mozku. Za pár dní byl doma a zase jezdil jak o závod. Tentokrát už s helmou. Kdyby neměl tu bolavou hlavu, táta by mu pěkně nařezal, že si ji tenkrát nevzal.

Uběhlo pár měsíců. Zničehonic se mu začalo blýskat před očima, a pak už si víc nepamatoval. Když ho lékař v nemocnici poklepával po tváři a ptal se, jak mu je, vůbec nevěděl, co se děje. Nedovedl si vzpomenout, jak se jmenuje, kde bydlí, telefonní číslo domů. Nic. Jenom mu třeštila hlava a bolel ho ret. Zjistil, že má na něm krev. „To je v pořádku, jenom ses trošku pokousal,“ usmála se na něj sestřička. „Pokousal?“ „Jakto?“ „Měl jsi záchvat, až ti bude líp, pan doktor ti to vysvětlí.“

Začala se mu vracet paměť. Jenže poslední vzpomínka byla na školní třídu a to, jak mu začaly před očima létat hvězdičky. Poslali ho na různá vyšetření, vyptávali se jeho i rodičů na spoustu věcí. Pak vyřkli verdikt. Epilepsie.

Začal užívat léky a pravidelně chodit na kontrolní lékařská vyšetření. Musel dodržovat přísnou životosprávu. Žádné dlouhé vysedávání u televize ani u počítačové obrazovky. V pravidelnou hodinu chodit spát, v pravidelnou hodinu vstávat. Sport jen rekreačně. Žádné přílišné psychické vypětí.

Učitelé, sousedi, kamarádi se museli naučit, jak mu pomoci v případě záchvatu. A on sám se musel naučit, co takový epileptický záchvat znamená. V jeho případě to bylo bezvědomí spojené s křečemi končetin.

Občas si pokousal jazyk. Občas si natloukl, když spadl. Občas se litoval. Občas brečel.

Když už mu bylo těch „náct“, kdy se ochutnává alkohol a chodí  na diskotéky, nesměl. Ani jedno, ani druhé. Ani udělat si řidičský průkaz. Měl kamarády, ale byl velmi vázán na rodiče. Ti ho vždy „zachránili“, byli mu oporou, jezdili pro něj do nemocnice, když to na něj „přišlo“ někde na ulici a odvezla ho sanitka. Sami se dlouho a těžce vyrovnávali s faktem, že jejich syn trpí touto nevyzpytatelnou chorobou.

Chtěl se osamostatnit, žít svůj život. Vystudoval vysokou školu, nebydlel na kolejích, ale u pražské tety, která se o něj starala a tak trochu ho „hlídala“. Pomalu začal získávat sebevědomí. Jeho spolužáci brali jeho občasné záchvaty jako něco normálního. Nezažil posměch, jako když byl mladší.

Na omezení spojená se svou nemocí si přivykl,  i na vyšetření a pravidelné dávky pilulek. Přesto občas záchvat přišel. Ale chtěl žít opravdu „sám“. Nejen sám, s přítelkyní. Bál se dívkám říkat o tom, co se bude dít, když to na něj přijde. Styděl se za svůj handicap. Myslel, že se s ním rozejdou, a tak raději jejich společnost nevyhledával.

 

Šťastný konec příběhu? Ano. Přišla za ním sama. „Vím, co Ti je, brácha je na tom podobně.“ Začali spolu chodit, po čase žít. Plánují dítě. Odpoutal se od rodičů, je samostatný. Léčba epilepsie je „běh  na dlouhou trať“, trvá roky. Ale prý ty roky spolu překonají.

Koupili si kola, a když jedou na výlet, tak jedině s helmou na kole…

 

Informace o epilepsii naleznete zde www.epilepsie.cz a zde www.epilepsie.ecn.cz/ a taky zde www.stripky.cz/nemoci/neurologie/epilepsie.html

 

Reklama