Polovina všech sexuálních násilných činů pochází od vlastního partnera. Manžel nebo dlouhodobý přítel jako sexuální agresor je totiž docela běžná věc. Stačí, když budeme definovat pojem sexuální násilí. Není to totiž jen klasický způsob za použití fyzického ataku, ale dosažení pohlavního styku i formou vydírání, výhrůžek či jiného psychického nátlaku.
Možná, že jste už něco podobného samy zažily. On chtěl, vy ne, a to ho pěkně naštvalo. On praštil dveřmi a půl dne s vámi nemluvil. Pak jste možná vyslechla výhrůžku o rozchodu nebo o tom, že budete tak dlouho riskovat, až si on, chudák, najde milenku. A kdo za to bude moct? Přece vy! Nakonec jste zkrátka „podržela“, aby byl klid.
Už takovéto milování by u soudu řešili jako jistý druh znásilnění. A bylo by jedno, zda se jedná o zákonného manžela, nebo ne. Manželské povinnosti už totiž dávno nejsou povinné, i když zákony v mnoha zemích obsahovaly po staletí takzvanou manželskou výjimku. Soud proto nemohl potrestat manžela za znásilnění vlastní manželky. Vdaná žena se zákonným a nezrušitelným slibem oddala svému muži. Dnes ale trestní zákoníky většiny vyspělých zemí klasifikují znásilnění v manželství jako trestný čin. A stav manželský není ani polehčující okolnost.
Kdy se hovoří o znásilnění?
1. Soulož vlivem sociálního nátlaku. Žena přistupuje k sexu pod tlakem jakéhosi sociálního očekávání.
2. Soulož pod tlakem vydírání a zastrašování. Partner vyhrožuje partnerce, že ji opustí, zbije, odebere peníze nebo jiné zdroje, najde si milenku a podobně.
3. Sex s použitím násilí. Muž ženu přinutí bitím nebo fyzickým přemožením.
4. Žena s milováním souhlasí, ale muž ji přinutí k nežádoucím sexuálním praktikám. Například k orálnímu nebo análnímu sexu. Lépe řečeno: Agresor ji nutí dělat takové věci, jimiž se cítí ponížena a zneuctěna.
Soudní znalec ale pak musí posoudit, jestli protest ženy není pouze účelový, a zda se dotyčná svému muži nechce jenom pomstít za jiná příkoří. Faktem také je, že znásilnění ohlásí pouze 3 % poškozených a celých 97 % si svůj zážitek nechá pro sebe.
Podle skutečnosti
Jako příklad by mohl sloužit případ z letošního jara, kdy upozornil na ženský křik a volání o pomoc, které se ozývalo z okna pražského paneláku, náhodný kolemjdoucí. Jak se ukázalo, v jednom z bytů došlo k hádce mezi manželi, která vyústila ve fyzické napadení.
„Pracuji tady v tom domě jako hlídač v garážích a slyšel jsem přes otevřené okno, jak někdo křičí, že se nenechá mlátit a znásilnit,“ řekl tenkrát Mediafaxu jeden z očitých svědků události. Krátce nato se na místo dostavila státní policie, která běsnícího muže odvezla na služebnu k výslechu. Vzhledem k tomu, že byla jeho manželka lehce zraněna v obličeji, policie přivolala i záchranku. Při výpovědi žena uvedla, že ji chtěl manžel znásilnit, ale zároveň se odmítla podrobit lékařskému vyšetření, které bývá v těchto případech klíčové. I přes upozornění mužů zákona na závažnost jejího oznámení nakonec zdravotníkům podepsala reverz s tím, že celou událost již nehodlá dále řešit. A tak to končí skoro pokaždé.
Slova statistiky
Celkem 13,5 % českých žen v anonymním dotazníku odpovědělo, že byly někdy v minulosti přinuceny k pohlavnímu styku násilím, přičemž 8,2 % bylo takto ke styku přinuceno jednou a 5,3 % opakovaně.
Výsledky také svědčí o tom, že naprostá většina žen (57,5 %) prožije násilnou sexuální zkušenost v mládí (především mezi 16. a 25. rokem). Zanedbatelný není ani výskyt znásilnění v nejmladších věkových kategoriích (7,5 % před 15. rokem věku).
Data svědčí o převaze sexuálně agresivních zkušeností získaných v rámci manželských či partnerských vztahů (až v 50 % případů byl pachatelem znásilnění manžel nebo stálý partner), úplně neznámý byl pachatel pouze v relativně malé části případů (13 %). Pouze 3 % procenta znásilněných žen uvedly, že oznámily znásilnění na policii.
Navždy odpuštěno
Vysvětlením by mohlo být právě vysoké zastoupení manželů a partnerů mezi pachateli, jež ze společenských i rodinných ohledů brání ohlášení a následnému vyšetřování. Je známo, že právě pro těsné vztahy pachatele a oběti bývá trestní stíhání často zastaveno i v případech, kdy byl tento delikt už oznámen. Ostatně mnoho kriminologů považuje znásilnění za typický vztahový delikt a uvádí nejčastěji poměr 70 % pachatelů s úzkým vztahem k oběti a 30 % těch, které oběť dříve neznala.
Už vás někdy někdo přinutil k sexu proti vaší vůli?
Nový komentář
Komentáře
Partner nikdy. 2x jsem mela na male a zaroven mela velkou kliku. Jednou jsem narazila vlastne na slusnyho/neslusnyho kluka, podruhe na strasnyho sraba, kterej se bal razny zensky. V obou pripadech k nicemu nedoslo, v druhem pripade jsem na chlapika rvala, ze ho zabiju, az ho priste uvidm. Mam 168cm, 60kg......
Stalo se mi to v manželství a bylo to tak bolestivé, že jsem se s tím nikdy nedokázala vyrovnat.
Pod sociálním tlakem jsem si představila hned dva po svatbě, totálně namol nebo z jinýho důvodu neschopný soulože a přesto se o to snaží, aby splnili společenské očekávání...
Dante Alighieri — #6 Když o tom tak přemýšlím, tak se ale cítím provinile, ať odmítnu cokoli komukoli.
........................
Znám a byla jsem blbá, že jsem to nechala dojít tak daleko
Athenais — #5 No někdy, psala jsem. Někdy mám chuť a někdy se podvolím jen z pocitu nutnosti. Z pocitu, že ve vztahu by to prostě mělo probíhat, jinak je něco špatně... Mám to takhle odpradávna, ale řekla bych, že to trochu ustupuje. Ale bohužel - když sex odmítnu, cítím se provinile.
Naštěstí jsem tohle nikdy nezažila a doufám, že nezažiju.
Dante Alighieri — #4 A takhle to máš pořád, nebo jen někdy?
Já si myslím, že NĚKDY na mě sedí tohle: "Soulož vlivem sociálního nátlaku. Žena přistupuje k sexu pod tlakem jakéhosi sociálního očekávání."
Někdy to totiž udělám jen proto, že se to jaksi všeobecně očekává či díky přesvědčení, že je to ve vztahu nějakým způsobem nutné.
Ne, ale myslím, že je to dost závažné zjištění.
Sexuální loudil je žalostná figura. Proč by někdo chtěl s někým takovým žít?