V sobotu jsme si byli s manželem sednout na skleničku. Bylo to fajn. Byl to takový ten pohodový večer, kdy se neřeší nic důležitého. Jen se prostě tlachá, směje se a starosti všedních dnů jdou mimo vás.

Já si dala naprosto výtečnou pizzu a sklenku červeného, manžel si dal naprosto příšernou pizzu a gin s tonikem.

Jedli jsme a popíjeli ... tedy hlavně já popíjela a popíjela (u čtvrté sklenky jsem si řekla: A dost! ... a objednala pátou), takže když jsme se vydali tmou domů, má chůze byla podivně kačeří a svět mi připadal děsně legrační.

 

Dorazili jsme do tepla domova (manžel došel, já se dokolébala) a jak jsem se tak svalila na postel, můj pohled zabrousil na fotografii mého starší syna.

Na té fotce mu ještě není ani pět let. Usmívá se na ní tím dětským, andílkovským úsměvem a z očiček mu vykukují malinkatí a neposední čertíci.

A jak jsem si tu fotku prohlížela, má ovíněná hlava mi promítla jednu příhodu, která se snad stala už před miliony lety...

 

 

Můj první manžel nás opustil téměř ze dne na den. Žádné dlouhodobé varovné signály, žádná záchranná brzda, která by zastavila ten rozpad manželství.

Alespoň já tu brzdu nikde nenašla.

Prostě Bum! mějte se krásně já se loučím.

 

Ten den jsem ležela v posteli, slzy mi udělaly z polštáře nacucanou houbu a myšlenky mi lítaly sem a tam jak zmatené berušky.

Tohle prostě nezvládnu.Tohle nepřežiju – říkala první myšlenka.

Ale ano, to zvládneš. Víš proč? Protože tu máš toho človíčka, který ti tak krásně říká: Mám tě lád, mamí - říkala druhá myšlenka, jejíž hlas byl stejný jako hlas mé mámy.

 

S hlavou položenou na té divné houbě místo polštáře jsem přemýšlela o temnotě kolem mě, o prázdnu, které se mi vetřelo do života, o cestě, která nikam nevede.

To, že kluk stojí u postele jsem jaksi vůbec nezaregistrovala. Očička měl vykulená, jeho hlavička si evidentně nevěděla rady se slzami jeho mámy.

„Ty pjáčeš, že šel táta do pláce, viď?“ pohladil mě po vlasech. „Nepjač, on se vlátí, neboj.“

 

Já husa se pochopitelně rozbrečela ještě víc... Díky bohu rozum zvítězil nad emocí, otřela jsem si slzy a vzlykavě odpověděla: „Já pláču, protože nemám korunky na takový hezký svetřík, víš?“

Syn se posadil ke mně na postel, našpulil podivně pusinku a po chvíli řekl: „Aha. Tak nepjač, to nějak vymyslíme, jo?“

Ta věta mi v tu chvíli zněla neskutečně moudře, silně, jako bych se o ní mohla opřít nejen psychicky, ale dokonce i fyzicky.

Nadzvedla jsem peřinu a nechala syna k sobě přitulit. Zní to neuvěřitelně, ale spala jsem celou noc bez snů, bez probuzení, bez nočních můr.

Ráno mě probudila ručička, která mi jezdila po čele sem a tam. „Maminkoooo, maminkoooo vštávej.“

Ještě v polospánku jsem vstala z postele a nechala se synem odvést do kuchyně.

Na stole stála sklenice mléka (mléko fakt můj žaludek nesnese) a rohlík namazaný pěticentimetrovou vrstvou másla. „To šem ti udělal, abyš nepjakala.“

Podívala jsem se na toho svého broučka a v krku mi narostl knedlík obřích rozměrů. „Děkuju.“

(Pořád jsem mrkala, abych zvítězila nad "těma zatracenejma slzama").

 

Mléko jsem vypila skoro všechno – žaludek protestoval zbytečně, a rohlík jsem do sebe také nacpala.

Syn seděl celou dobu naproti mně a bedlivě mě pozoroval. „Maminko, maminko,“ zašeptal. „Mám plo tebe pšekvapení!“ Párkrát zamrkal a obličejík se mu rozzářil jak vánoční stromeček.

Rozevřel upocenou ručičku a podal mi dvanáct korun. „To máš na ten svetšíček.“

 

Zírala jsem na ty mince v jeho ručičce a v tu chvíli žádné mrkání nepomohlo. Krokodýlí slzy se mi kutálely po tváři a já ze sebe nemohla dostat ani slovo.

„Nepjač, maminko,“ pohladil mě po ruce. „Nepjač, dneška si ho už koupíš.“ Pokýval hlavičkou a usmál se na mě.

 

Ještě to odpoledne jsme vyrazili na nákup.

Vedli jsme se za ruku, po cestě sbírali kaštany a já si v obchodě vybrala první svetřík, který mi padl do oka.

V tu chvíli jsem věděla, že život jde prostě dál. Věděla jsem, že nejsem sama, sama a opuštěná na tomto světě jak na zapomenutém ostrově. A také jsem věděla, že žádná temnota není tak temná, aby dokázala zničit paprsky světla z dětské radosti a lásky.

 

Zbyli jsme sice jen dva, ale mám vedle sebe človíčka, kterému na mně záleží, který mě miluje a potřebuje – to nebyla myšlenka, útěcha nebo způsob boje. To bylo mé přesvědčení.

 

Večer jsem v pokojíčku našla kasičku, kterou malému připravil jeho táta, aby si sám šetřil na autíčko.

Kasička byla rozříznutá a pohozená na zemi.

Schovala jsem ji do skříně a pokaždé, když na mě útočila deprese a smutek, podívala jsem se na ni a připomenula si tak, že na světě není jen bolest. Stala se pro mne jakousi životní berličkou, symbolem toho, že i když někdo blízký odejde, neznamená to, že se na vás vykašlal celý svět, že jste zůstala sama....

 

 

Ležela jsem na gauči, pokoj se se mnou točil jak rozbitý kolotoč a jak jsem tak pozorovala tu fotografii, napadla mě myšlenka, nebo vlastně spíš jistota...

Děti jsou tím nejsilnějším a neochvějným smyslem našeho života. I když se nám vše hroutí, rozpadá a my nevíme kudy kam, stačí úsměv človíčka, kterého jsme nosily pod srdcem. Pro ten úsměv totiž stojí za to žít a bojovat třeba s celým světem.

 

Druhý den jsem si tuhle svou myšlenku napsala a vložila do oné kasičky, která v klidu už několik let spí ve skříni.

A já doufám, že spát už bude navždy ... že zůstane jen milou vzpomínkou na příběh, který jsem vám zde vyprávěla.

 

Některé dřívější články, které na téma "rozvod" vyšly na Ženě-in.

Můj manžel má dítě s jinou

Všichni jí ho záviděli

Jsou otcové po rozvodu diskriminováni?

Dohodněte se, radí psychologové znesvářeným rodičům

Dej sem děti a zemři

Reklama