Vždycky jsem nesnášela pomocné práce typu: přines, přidrž, popones, ale uznávám, že je občas třeba přiložit ruku k dílu a partnerovi pomoct. Společná činnost navíc prověří a vztah, protože ne vždy se to povede.
Já bych mohla vyprávět! Můj manžel je velmi aktivní muž, který své (či naše společné) nápady plní takřka okamžitě. A co je opravdu obdivuhodné, nikdy nevyžaduje mou pomoc a dokáže si vždycky poradit… za což jsem mu vděčná, neboť práce typu přines, podrž, popones, nepatří k mým oblíbeným. Asi pozůstatek z minulého vztahu: při společné činnosti jsme se vždycky pohádali.
A můj prozíravý muž má zřejmě podobné zkušenosti, takže se naučil jednat samostatně. A dobře dělat. Když jsem se snažila pomoci, vždycky tekla krev. Moje i jeho.
Díra v holeni
Koupili jsme si řeznický špalek. Neptejte se proč, prostě se nám líbil. A to si pište, že tahle věcička je pořádně těžká. Do auta pomohli chlapi, ale z auta do chalupy jsem musela já. Mám celkem sílu, ale na ten špalek byla krátká. Napadla mě možnost dát špalek do velké tašky. Můj muž je galantní a o mém geniálním nápadu nezapochyboval. A pokud ano, nedal to najevo. Jenomže ucho se utrhlo a špalek se mi opřel o holeň. Dobře mi tak, blbé nápady mají být po zásluze potrestány.
Rozseknutá hlava
Česali jsme spolu jablka. Strom obalený plody byl tak zarostlý, že se do větví nedalo vlézt. A tak mě napadlo vzít lano, s nějakým závažím (hákem), hodit ho do větví a klepat. Fungovalo to naprosto úžasně, až na jednu maličkost: V blízkosti jabloně byl elektrický ohradník. Manžel roztočil lano…(a než jsem ho stačila varovat), zachytilo se o drát a přesně mířenou ranou hákem rovnou do hlavy. Co vám budu povídat, krve jak z vola. Promiň, lásko moje…
A do třetice všeho zlého - rozdrcený prst.
Potřebovali jsme vydláždit chodník před maštalí. Se vším si manžel poradil sám, ale jeden balvan byl moc těžký… I zavolal mě k pomoci. „Železnou tyčí nadzvednu kámen, a ty tam podstrčíš špalek...“ Jasně, žádný problém… kdyby kámen neměl oblé hrany, nesklouzl po tyči a nepřistál mi na prstu. Holky, tak nějak si představuji bolest, ze které se někdo počůrá. Neměla jsem do toho daleko. Nebýt kožených rukavic, byl můj prstík na padrť!
Dnes už se všem našim karambolům smějeme a jsme rádi, že jsme je přežili bez jediného slova výčitky. A to za těch pár krvavých šrámů určitě stálo.
Jak jste na tom vy, milé ženy-in? Pomáháte si navzájem? Hádáte se u toho? Napište nám svou zkušenost pod tento článek
Nový komentář
Komentáře
Pavla_b — #2 Taky se směju jenom málo
No a pak jsme samozřejmě společně pracovali dnes a denně - měli jsme firmu, v garáži, tam přece začínal každý budoucí milionář, pak jsme měli chovatelskou stanici, kromě toho jsme byli členy fotoklubu a fotky jsme taky dělali společně v temné komoře... ale o tom ten článek patrně není. Nevím, já spolupráci považuju za jeden ze základních předpokladů, s někým, s kým nedokážu společně pracovat, abych asi nevydržela.
Společně jsme pracovali jenom na chalupě, a to ještě jen různé činnosti typu opravy a údržba. Do zahradničení se mi nemluvilo - ale taky nepomáhalo. Samozřejmě že jsme se u toho hádali. Bez toho by to nešlo. Ale to se nebere vážně. V bytě ne, tam jsem si buď poradila sama, nebo musel přijít řemeslník. Choť nebyl nakloněn jakémukoliv budování v paneláku a považoval to za zbytečnost.
Moc pěkné povídání
. Já vím, jsem hrozná, ale opravdu lituju oba zraněné a nesměju se...jen maličko...
Nejradši jsem, když se mi při práci nikdo nemotá kolem, naštěstí nevykonávám činnosti nad mé síly. Protože mám zkušenost, že než bych vysvětlila co a jak, už to mám dávno hotové. Drcení prstů....právě jsem dočetla historickou knížku, ve které vystupuje i kat. Takové palečnice...