Rodinná idyla?Společná ložnice, nebo oddělené pokoje? Dětská postýlky v samostatném pokojíku, nebo v rodičovském hájemství? A co vy? Dáváte přednost soukromí partnerů, nebo byste oka nezamhouřili z obavy, co se vedle může dít?

Nějaký čas to ještě jde. Jenže po čase už pro oba rodiče a jedno až dvě děti (eventuálně i psa nebo kočku) začíná být v manželském loži poněkud těsno. A pak se není co divit, když se ze zoufalství hlava rodiny odstěhuje do obýváku na gauč…

 Ale většina rodičů je na tom obdobně. „Naše Lucka spala hned od narození ve své vlastní postýlce,“ vypráví Lucčina matka Lucie. „A ani nikdy jsme neuvažovali o tom, že by to mělo být jinak. Když jí bylo asi půl roku, měla také období, kdy nechtěla spát v postýlce sama. Asi tak týden vyváděla a dokázala plakat i dvě nebo tři hodiny v kuse. Střídali jsme se u ní s manželem, chovali ji, ale potom šla vždycky zpátky k sobě. Zřejmě rezignovala a naráz to skončilo. Od té doby byl klid,“ popsala situaci máma dítěte.

„Když jsem byla s Lucinkou těhotná, dohodli jsme se s manželem, že si musíme uchránit kousek soukromí, který bude jen náš. Takové útočiště, kde si budeme moci od všeho odpočinout. Znali jsem odstrašující příklad jedné naší kamarádky, za kterou lezly děti i na záchod. Dnes je Lucince dva a půl roku a samozřejmě, že třeba v sobotu nebo v neděli ráno si s námi může přijít do postele pohrát. Ale v noci – v žádném případě!“

Jenže takový přístup, kdy mají rodiče situaci pevně pod kontrolou, neplatí obecně. Ve spoustě rodin to bývá i jinak…

Jako velmi tolerantní a trpělivá se projevila paní Eva, matka desetiměsíčního Ondry a dvouletého Aleše. „Ondra měl od narození zdravotní potíže. Moc jsme se o něj báli, a tak jsem místo do dětského pokoje dali jeho postýlku k nám do ložnice. Ondra se budil několikrát za noc a doslova řval. Bylo to šílené. Neustále jsme k němu museli vstávat, a když to nešlo po dobrém, většinou jsme to řešili tak, že jsme ho vzali k sobě do postele.

Sladké probuzeníSladké probuzeníSladké probuzení

Téměř v polospánku dostal najíst, pochovala jsem ho, a tak to bylo pro nás mnohem pohodlnější. Ondra si na to však příliš zvykl a teď už ve své postýlce vůbec neusne. Uspím ho proto vedle sebe, a pak ho opatrně přenesu do jeho postýlky. Jenže jen málokdy tam vydrží celou noc. Jakmile procitne a zjistí, že není u mámy, je zle.“

Horší však je, že starší Aleš začal na Ondřeje žárlit. On taková privilegia nikdy neměl, protože byl zdravý a spal jako dřevo. Teď se začal dožadovat stejné pozornosti. „Když v noci cítím, že se mezi mě a manžela dere další tělíčko, nemám to srdce Leška vyhnat. Když tam smí být jedno dítě, tak může i druhé, no ne?“ líčí situaci v rodině Eva.  „Vlastně se mi to docela líbí, připadám si jako opravdová máma.“

Problém však nastal s velikostí postele. „Někdy se muž uprostřed noci odstěhuje a jde radši spát k staršímu Aleškovi, který má už „dospělou“ postel. Když se pak občas chceme pomilovat, musíme se zamknout, a i tak nás občas v nejlepším vyruší zoufalé hlásky za dveřmi.“

Je to dilema. Když spí miminko už od porodu ve své vlastní postýlce, nemusí si pak na ni obtížně zvykat, pro maminku to ale znamená časté noční vstávání. Společné spaní může být krátkodobě pohodlnější, zaděláváme si tak ale na pozdější problémy.

Většina pediatrů doporučuje, aby dítě spalo trvale ve vlastní postýlce přibližně od konce sedmého měsíce, nejpozději od konce prvního roku života. 

Rodinná idylaPři pokusech v laboratoři pro výzkum spánku vyšlo najevo, že spí dítě tvrdě, pokud je v postýlce samo. Jednak jej v rodičovské posteli ruší pohyby rodičů, kteří se ve spaní převalují, a pak také příliš vysoká teplota. Hodně spáčů pohromadě totiž víc „topí“, a to vede k tomu, že pak všichni spí neklidně a povrchně.

Mnozí rodičové odůvodňují vlastní postelovou toleranci nočním strachem jejich dítěte. Domnívají se, že když nechají dítě samotné v jeho postýlce, noční děsy se ještě zhorší. Podle dětských psychologů je to ale právě naopak. Obavy se totiž naučíme překonat, pokud jim budeme vystaveni. Čím častěji zvládáme situaci, která nás děsí, tím více se proti ní „otužujeme“ a zbavujeme se strachu.

Eva s manželem teď uvažují o tom, že si nechají na zakázku vyrobit větší postel. Na pochybnosti a námitky odpovídají, že v některých kulturách je společné spaní rodičů a dětí do určitého věku běžné. Inu, za rok za dva sami uvidí...

Také si pouštíte „vetřelce“ do postele, anebo je to u vás tabu? Směli jste spát s rodiči, když jste byli malí? Je podle vás společné spaní nevýchovné a nepohodlné, nebo naopak posiluje rodinnou soudržnost?

Reklama