Parentifikace je stav, kdy rodič až přehnaně spoléhá na své dítě či je na něm v určitých ohledech závislý. V takovém případě se hranice mezi rolí rodiče a dítěte stírají. Psycholožka Aude Henin tvrdí, že pokud je vztah dítěte a rodiče zdravý, nabízí mu rodič materiální (jídlo, ubytování, program) i emocionální (lásku, náklonost, vedení, pravidla) podporu. Když rodič není schopný tyto věci zajistit, mnohdy dochází k tomu, že se o to snaží ve vztahu ke svému rodiči samo dítě.
Foto: Shutterstock
Situace, které k tomu vedou, mohou být různé – nejčastěji jde o případy, kdy rodič emocionálně strádá nebo má nějaké fyzické postižení. Může jít o rodiče, který byl v dětství fyzicky či psychicky týrán, o rodiče se zdravotním postižením, o rodiče užívajícího návykové látky, o rodiče s finančními problémy nebo o rodiče, který prošel či prochází rozvodem. Důvodů a příčin však může být celá řada.
Konkrétně se může parentifikace projevit třeba tak, že se dítě postará o svého opilého rodiče. Pomůže mu se svléknout, nakoupí, připraví mu večeři apod. Může však samozřejmě jít i o dost méně dramatické situace, kdy se rodič vrací zhroucený a vystresovaný z práce a dítě se musí chopit role pečovatele a utěšovatele. Někdy si rodič ani neuvědomí, že u nich doma k parentifikaci dochází.
Přestože parentifikace, když je pouze mírná, může mít některé pozitivní dopady, jako je větší samostatnost dítěte, dlouhodobý efekt bývá podle studií spíše negativní. Zvládání dospěláckých povinností je mnohdy stresující i pro dospělé, natož pro děti. Jsou nucené se se svými obavami a strachy vypořádávat samy a není tu pro ně nikdo, kdo by vyvrátil jejich pochybnosti. Podle studie realizované univerzitou v San Bernardinu může chronický stres, který parentifikované děti zažívají, přispět k duševním problémů, jako jsou úzkosti nebo deprese. Dále to může vést k agresivnímu či rušivému chování, k pocitům osamělosti, k sociálním problémům, k problémům s prospěchem či k užívání návykových látek. Mohou mít problém s vyjadřováním emocí, které v sobě dusí a potlačují, a nejsou zvyklé se o sebe starat, což může v dospělosti vést k tomu, že nebudou v ničem příliš úspěšní. Dospělí jedinci pak mají také tendenci vyhledávat vztahy s lidmi, které nezajímají jejich potřeby, protože jde o povědomý vzorec, na který jsou zvyklí z dětství. Parentifikované děti nemají klasické dětství, ale jsou nucené předčasně dospět. Roky jejich života, které mají být co nejvíce bezstarostné, jim pak už nikdo nevrátí.
Foto: Shutterstock
Neznamená to ovšem, že by děti neměly mít žádné povinnosti a rodiče by se o ně měli starat jako sloužící o aristokratickou smetánku. Je však potřeba najít balanc v tom, kolik toho na děti nakládáme. A pokud už k parentifikaci došlo, je určitě na místě vyhledat pomoc odborníka psychologa, který může rodině pomoci znovu a zdravěji nastavit hranice.
Zdroje: Scholarwork, Parents, Healthline, Šance dětem
Čtěte také:
Nový komentář