Před narozením dcery jsem si myslela, že to chápu. Že strachu mých rodičů rozumím. Přijala jsem ho a snažila jsem se jim to ulehčit. I v dospělosti jsem jim dobrovolně hlásila, kam jdu a v kolik přijdu.

Až po porodu jsem poznala, že to bylo málo.
V prvních týdnech jsem stále chodila kontrolovat dceru, zda dýchá. Při prvních krůčcích jsem trnula, kam asi při častých pádech upadne, a co na sebe shodí. Všechny rohy nábytku jsem obalila ručníky a zalepila lepenkou. Vypadalo to u nás jako u bláznů.
Přišlo období klouzaček a prolejzaček a dlouho jsem zbytečně postávala v blízkosti, abych ji mohla zachytit. 
Nechtěně jsem u ní  také vypěstovala panický strach z aut. Když nějaké slyší, tak běží na stranu i přesto, že jsme na chodníku a auto jede půl kilometru od nás.  

Také mívám  katastrofické představy. Vloudí se mi samy do mysli a skončí teprve v momentě, kdy se přistihnu, že už zase blbnu. Jsou to hrozné věci, s ještě hroznějším koncem.

Vůbec mne nepotěšilo, když jsem nedávno zjistila, že podobný strach mám i o svého manžela.
Promiňte, nemohu popsat situaci, ve které se tento můj strach projevil, jelikož je příliš osobní. Ale obávám se, že tento fakt už mé bezdětné okolí není schopno pochopit ani trochu. Protože, kdo nemá děti a k těm dětem prima tátu, nerozumí tomu, že jsme vlastně jeden celek. A kdyby se jakékoli části tohoto celku něco stalo...

Dnes jsem s mou dvou a půl letou dcerou jela autem, a v momentě, kdy jsem přidala na rychlosti, začala kňourat. Trvalo mi chvíli, než jsem pochopila, že žadoní, abych jela pomaleji. Budu se nad tím asi muset zamyslet. Něco dělám špatně. Ach jo, poprosím maminku o radu, jak se s tím lépe vypořádat. Před chvílí mi zrovna volala, jestli jsme dobře dojely domů...

 

 

Pokud jste mne trochu pochopily a těžko se vám tato emoce vysvětluje manželovi, přečtěte si tento článek. Možná v tom nejsme samy.


Pokud se muži vysmívají ženám, že se příliš úzkostně bojí o zdraví společného mrněte, pak by si měli zamést před svým vlastním prahem. Výzkumy z poslední doby totiž potvrzují, že otcové dnešní doby jsou na tom stejně jako jejich mateřské protějšky. Mají stejnou hrůzu z toho, co se jejich milovanému dítku může stát.

A tak noční můrou dnešního muže není nepolapitelný mamut, nýbrž předčasné úmrtí kojenců, pád vlastního dítěte ze židle, zadušení apod.

Dosud se soudilo, že úzkost a strach žen o osud jejich novorozence je způsoben změnami v hormonálním zásobení jejich těla krátce po porodu. Bezdůvodné, až posedlé obavy o osud vlastního dítěte v moderní společnosti stíhá nemálo matek. Ze tří set dobrovolnic se sedmdesát procent přiznalo, že je sžírají hrůzné představy o tom, co by se jejich miláčkům mohlo stát.

Otcové mají stejné obavy jako matky

Patří sem vedle strachu o zdraví miminka také obavy, že na každém rohu číhají zlí lidé, kteří chtějí jejich pokladu ublížit nebo ho dokonce sexuálně zneužít. K podobným náladám a myšlenkám se přiznalo také osmapadesát procent otců.

"Je to normální. Bylo by naopak patologické, kdyby rodiče cítili k dítěti apatii, a nebáli se o jeho bezpečí. Na druhé straně, pokud se takové myšlenky začnou objevovat, musí se jich dotyčný začít okamžitě zbavovat. Musí se snažit myslet na něco jiného a chmurné myšlenky od sebe odhánět. Pokud se boj s černými myšlenkami nedaří řešit a rodiče situaci přestávají zvládat, je na místě vyhledat lékařskou pomoc," míní doktor Jon Abramovitz.

Zdroj - novinky.cz