Když se řekne Německo, před očima se mi skládají obrazy, údaje, vyprávění – nevím, ani co vybrat. Jsou to vzpomínky, na něco, na někoho.

Například na první setkání s mořem, i když bylo bouřlivé a chladné, ale mně to nevadilo. Objevovala jsem slanou chuť vody, kterou jsem do té doby neznala, a poprvé viděla nudisty. Návštěva družební školy nedaleko Karl-Marx Stadtu, kam nás soudruh ředitel vezl svým zeleným trabantem a my tři vyjukané dívenky zpívaly, hrály a recitovaly české písně a básně otráveným pionýrům s modrými šátky u krku.

Na předvánoční nákupy v Drážďanech v obchodním domě na Prager Strasse, kam se jezdilo pro boty a záclony. Zwinger se Sixtovou Madonou. Laskavou profesorku němčiny, která mi krásnou češtinou s mírným bavorským přízvukem říkávala: „Miruško, učte se, nebo vám ujede vlak!“ Pak už větu jen obměňovala – vlak začal ujíždět, ujížděl, až lakonicky skončila slovy, že mi ujel. Frau professor, já vás měla moc ráda, ale když ty přednášky byly v pátek v poledne a tou dobou už jsem postávala s báglem špinavého prádla na krajnici a doufala, že rychle stopnu auto, které mne odveze domů a já se vrhnu na jídlo od maminky. Ale nakonec jsem se překonala a překonala i němčinu a zkoušky udělala. I ty závěrečné - takže vlak jsem dohonila.

Na pořvávání opilých turistů v Karlových Varech, kteří nám tvrdili, že je to jejich Stadt a my tam nemáme co dělat. Dederónské trabanty a wartburgy, které zaplavily ulice Prahy v létě 1989 a jejich majitelé přes ambasádu prchali do druhého Německa – tehdy západního. Pád berlínské zdi, kterou jsem znala jen z toho východního pohledu. První veletrhy v Düsseldorfu, kde jsem vyvalovala oči a netušila, že za krátkou dobu bude něco takového probíhat i u nás.

Na kamarády z Mnichova, kam jsem přijela na Oktoberfest a společně vypité litry piva. Hamburk s obrovskými námořními loděmi, na jejichž palubu jsem nemohla dohlédnout, pach syrových ryb na místním trhu a uličku San Pauli. Výlet do Berlína, kde i po 15 letech od vzniku celého Německa byl vidět rozdíl mezi tím „západním“ a „východním“. Procházku Brandenburskou branou, která po desetiletí toto město rozdělovala právě na západ a východ.

Ale i na vzpomínky rodiny, která pochází ze Sudet a zažila vyhnání. Ponižování a pohrdání ze strany německého obyvatelstva. Útěk dědečka do lesů, aby nemusel do transportu. Podpálení stodoly se všemi muži a chlapci z vedlejší vesnice, protože podporovali partyzány. Bombardování Brna, po kterém maminka několik týdnů nemluvila, zešedivěly jí dětské blonďaté vlásky. Strach z války a útlaku, který v mých rodičích navždy zůstal. Poválečný odsun a někdy nesmyslné vraždění těch nevinných. Vyprávění starousedlíků ve městě, kde jsem vyrostla o lípách na náměstí, kde byla oběšena německá rodina s 8 dětmi.

Zároveň však bohatá historie této země. Její básníci, spisovatelé, hudební skladatelé, malíři, vědci. Zároveň však lidé, které nelze nazvat jinak než zrůdami. A tato historie je úzce propojena s historií naší. Začít můžeme už u kupce Sáma a pokračovat voly, které kníže Václav posílal přes západní hory, aby uplatit německé pány. Skončit třeba u odpadů, které se k nám od nich valí přes hranice. To je odměna za ty voly?

Mohla bych pokračovat a dlouze psát. Bylo by o čem. Ale to, co jsem uvedla, je pro mě osobně odpověď na větu „Když se řekne Německo“.

Co se vám vybaví, když se řekne Německo?

   Vzpomínáte na dovolenou?

      Pamatujete západní a východní Německo?
        Líbí se vám tam dnes?

           A co vztahy mezi našimi národy?

Zajímají nás příspěvky o vás a Německu. Pište na redakce@zena-in.cz

Reklama