Foto: Shutterstock
„První krok jsem v našem vztahu udělala já. S Honzou jsem se seznámila přes společné známé. Líbil se mi, a tak jsem si sehnala telefonní číslo a jednoduše mu napsala a pozvala ho ven. Souhlasil. Navzájem jsme si sedli a začali spolu chodit. To jsem ale ještě netušila, že první kroky budu muset dělat pořád,“ popisuje Dominika.
Je to totiž prý výhradně ona, kdo iniciuje schůzky, rande, společné prodloužené víkendy, a dokonce i drtivou většinu telefonátů a vyměněných zpráv. Jan je v tomto ohledu až neuvěřitelně pasivní, přestože Dominice tvrdí, že ji miluje.
„Ze začátku mi to ani tak nepřišlo, moc jsem se nad tím nepozastavovala a brala jsme to tak, že je prostě Honza mnohem větší flegmatika a salámista než já a že je jeho životní tempo prostě pomalejší. Nevadilo mi vzít iniciativu do vlastních rukou, ale musím říct, že postupem času už jsem z toho unavená a mám hromadu pochybností,“ říká Dominika.
Dominiku samozřejmě napadá, jestli s ní Honza vztah neudržuje jen tak, aby se neřeklo, aby někoho měl a překlenul období, než si najde někoho jiného. Je sice flegmatik, ale jeho přítelkyně by ho rozhodně nepopsala slovem líný. Když už ho totiž někam vytáhne, většinou je jí vděčný a z programu, který vymyslí, je nadšený.
„Všechny kamarádky se shodly na tom, že s takovým chlapem by se už dávno rozešly. Prý nebudou za nikým dolézat, a kdyby mě Honza opravdu miloval, nebyl by podle nich tak pasivní. Jenže když mi Honza jednou za čas vyzná city, zní to tak opravdově, že mu prostě věřím. Na druhou stranu, když mu týden nenapíšu, neozve se ani on. A když jsem si mu někdy stěžovala, jen krčil rameny s tím, že je prostě takový,“ uzavírá Dominika, která netuší, jestli ji s Janem čeká nějaká budoucnost.
O vyjádření jsme požádali koučku a terapeutku Mgr., Bc. Petru Podzimkovou:
Je důležité se v takové situaci zastavit a položit si otázky: Jak bych to vlastně chtěl/a? Co by mi dávalo smysl? Jak bych se chtěl/a cítit, aby mi vztah přinášel radost a naplnění místo vyčerpání? Spousta lidí má s touto otázkou problém – vědí, co nechtějí, ale jasná představa toho, co chtějí, jim chybí. Přitom právě to je klíčové. Když si dokážeme představit, co chceme, lépe k tomu můžeme směřovat a také o tom mluvit s partnerem.
Další otázkou pak je, proč to, co chci, v životě nemám. Co mi v tom brání? Často se ukáže, že opakujeme staré vzorce, které jsme si nesli už z dětství. U nás žen to bývá například přesvědčení, že se musíme obětovat pro druhé – partnera, děti, rodinu. Mnohé z nás vyrůstaly v podmínkách, kde jsme musely dokazovat svou hodnotu tím, že se rozdáme. A tak v dospělosti podvědomě očekáváme, že když budeme dostatečně dávat, láska a péče se nám vrátí. Jenže pak přijde chvíle, kdy zjistíme, že energie, kterou investujeme, se nevrací, a my už nemáme „kde brát“.
Právě takový moment nastal u Dominiky. A tady přichází prostor pro hlubší introspekci – kde jsem se tento vzorec naučil/a? Jak mě ovlivňuje dnes? Když si toho všimnu, mohu začít měnit své nastavení a postupně tyto staré programy přepisovat. Změnou vztahu k sobě se pak mění i dynamika ve vztazích s ostatními. Už nebudeme nevědomky dávat druhým prostorám, aby nám zrcadlili naše vnitřní nejistoty a posilovali pocity nespokojenosti.
A jak prakticky pracovat na vztahu? Skvělým nástrojem mohou být například pravidelná „randíčka“ – vědomé schůzky, kdy si partneři otevřeně sdílejí své pocity a potřeby, bez kritiky a hodnocení. Důležité je aktivní naslouchání a chuť hledat společné cesty, jak vztah posílit. Taková randíčka se vyplatí zařadit do vztahu pravidelně, domlouvat si i předem jasný termín, čas a místo a být otevřený směrem k druhému. Klíčem ke spokojenému partnerství není dokonalost, ale vzájemná ochota pracovat na vztahu, otevřeně komunikovat a podporovat se.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Já to tak taky mám. Nikdy nepíšu první, nikdy nic neplánuju. Je to o povaze. Jsem introvert. A taky mi je vyčítáno, že neprojevuju zájem. Tak to je. Každýho předem varuju, že to tak mám. Ber nebo nech bejt.
Ale kdyby mi psal on stokrát za den, nebudu s ním.
"...jestli s ní Honza vztah neudržuje jen tak, aby někoho měl..."
Přesně tak.
Co taky s nánou, která nezná vlástní hodnotu a nechává se sebou zametat...
A to, že jí říká, že ji miluje, to u některých chlapů absolutně nic neznamená...já jsem si za poslední rok a půl od třech kluků vyslechla, respektive přečetla zprávy ve stylu: Já se do tebe asi fakt zamiloval, furt na tebe myslím atd. (samozřejmě že ne) a jeden jiný kluk zas při sexu posledně hlasitě několikrát opakoval: miluju tě!
Asi to holt při sexu tak říká běžně, protože mě fakt nemiluje a viděli jsme se dohromady tak 10 hodin.
Jestli náhodou ta slečna není servírka a tohle není ten stejný Honza , co je i v tom posledním příběhu...a proto on nemá moc času a nechce další servírku, aby se spolu náhodou neznaly.:D
"vědí, co nechtějí, ale jasná představa toho, co chtějí, jim chybí" - tady řekla terapeutka velikou pravdu, a z toho plyne spousta problémů v mezilidských vztazích. Když člověk neví, co chce, a zároveň nedá pokoj, dokud to nedostane, je to katastrofa, protože s tím se nedá moc udělat. Když z dotyčného nevypáčíte, co chce, abyste dělali nebo říkali nebo cokoli, a přitom si myslí, že když ho milujete, tak to přece musíte vědět, jste v háji.
Souhlasím s kamarádkami. Taky by mě nebavilo zvedat pořád polštář že sedačky. Jestli není Dominika generál, který musí všemu velet bude ji to otravovat čím dál víc. Napsat by jí mohl, to není zas taková práce. A nebo raději ne, ať už se Dominika vzchopí a najde si někoho aktivnějšího, s tímto ztrácí čas. Jan ji asi zas tak moc nemiluje, ale využívá k tomu, aby nehnil doma.
Mno. Tak jste mi připomněli, že už tři týdny si říkám, že musím napsat kamarádce a nic. Nějak pořád "nebyl čas" a když je, tak je najednou půl druhý v noci a jsem unavená a už se mi psát nechce. To se tak někdy sejde, no.
K příběhu - proč by se Honza snažil, když nemusí. Dominika ho statečně uhání jak může, na něj už nezbylo nic, co by ještě mohl udělat. Ona všechno zvládne sama a je zjevně rychlejší, takže než ho něco napadne, Dominika už přišla s něčím sama. Možná kdyby mu dala trošku prostoru... Nebo je mu to celkem jedno a dělá jen to co se mu řekne, protože mu na tom vztahu ani moc nezáleží, konec konců on si nezačal. 
Partnerství je o společném rozhodování co kde a kdy podnikneme. Tady se snaží jen Dominika, není se tedy co divit, že už je z toho unavená a hlavně nešťastná a má obavy jestli má jejich vztah budoucnost. Už jen to, že se sám celý týden neozve, napovídá, že snad ani žádný vztah nepotřebuje a nebo partnerku která ho bude vodit jako loutku.
Můj partner má kamaráda a to je teprve flegmatik. Celé dny sedí jen u počítače, nic nedělá, nikam se mu nechce chodit, nepracuje, s ničím nepomůže není schopný jít k doktorovi, mohl mít invalidní důchod ale dodnes si nebyl schopný nic vyřídit ani sociální dávky. Pracovat kvůli nemoci nemůže, ale on je tak líný, že si opravdu nezajde k doktorovi a poté na úřad aby měl aspoň nějaké minimum. Ano teď si říkáte z čeho žije. Sama se to tomu divím, ale on si pokaždé najde nějakou těžkou blbku která mu nakupuje, vaří, uklízí, platí nájem, ma s ním i intimnosti a to vše jen pro to, že se vždy najde nějaký debil co ho lituje, ale jen pár měsíců pak se na něj dotyčná vykašle, ale on si hned najde jinou blbou krávu a pořád dokola. A takový byl i před nemoci. Takže Dominiko ještě na tom nejsi tak špatně, jsou daleko horší.