Naši se rozvedli, když jsem byl v rané pubertě. S odstupem času se mé hodnocení celé té situace změnilo. Člověk nabyl vlastních vztahových zkušeností. A tak mě mrzí, že už si o tom dnes nemohu s tátou promluvit...
Jsem dítě, jehož rodiče se rozvedli (trochu se obávám, že v mé generaci patřím k většině). Tenkrát jsem byl ještě kluk a celou situaci vnímal očima puberťáka.
Táta byl pro mě ten špatný. Přišlo mi, že se o nás vůbec nestará a celé dny tráví v hospodě - vůbec jsem neuvažoval nad důvody jeho počínání ani nad tím, že trpěl maniodepresivní psychózou. Tenkrát jsem ho tak nenáviděl, že když krátce po rozvodu zemřel, nešel jsem mu ani na pohřeb. Tohle hloupé dětské rozhodnuté mě dnes strašně mrzí...
Máma nad rozvodem dlouho uvažovala, protože situace byla bezvýchodná. Co si vybavuji, tak kvůli tátovu nezodpovědnému chování musela finančně táhnout celou rodinu, starat se o dvě děti a ještě se strachovat, kde táta co provede. Dobře si uvědomovala jeho nemoc a doufala, že rozvodem tátu nakopne a on půjde do sebe, ostatně podobný krok už (jak jsem později zjistil), tedy rozchod s mámou, v minulosti tátovi pomohl a rodiče se dali znovu dohromady. To jsme ale s bráchou ještě, pokud vím, nebyli na světě. Máma tenkrát vnímala rozvod jako šanci pro všechny a doufala, že to tátu přivede zpět do reality a zase se k sobě po čase, ať už jakkoli, vrátí.
Máma nás nenechala stranou
Ačkoli celou věc máma probírala hlavně s bráchou, protože on byl ten starší a rozumnější, tak se ptala i mě, co si o tom, že by se s tátou rozvedla, myslím. Posvětil jsem jí to jako správné řešení a stejně tak bratr se vyjádřil ve smyslu, že to sami zvládneme - tenkrát kvůli tomu nechal školy a šel vydělávat. Při rozvodu táta všeho litoval, přesto byli naši rozvedeni. Nikdo netušil, co se po rozvodu stane. Myslím, že to bylo jen o několik měsíců později, co se táta doslova upil k smrti, ale čas jsem tenkrát moc nevnímal, mohlo to být půl roku, rok... Co si ale vybavuji přesně, je máma: Stojí v noci u telefonu a pláče - policie jí právě stroze oznámila, že táta zemřel, a pozvala ji k identifikaci těla. Našli ho na chatě, kde po rozvodu bydlel. Oficiální verze: Zapíjel prášky proti alkoholu alkoholem, což jeho tělo nezvládlo. Jak jsem již napsal, nešel jsem mu ani na pohřeb, byl to pro mě tenkrát cizí člověk, který se mnou v době puberty buď vůbec nebyl, nebo na nás křičel, když jsme zlobili, a on se vrátil z hospody dřív...
Dnes toho lituji
Jak šel čas, nabyl jsem vlastní zkušenosti v několika vztazích a zjistil jsem, jak jednostranný byl tenkrát můj pohled. Tátu jsem šmahem odsoudil, asi jsem nemohl bez zkušeností jinak. Dnes už vím, že žádný vztah není černobílý a moc rád bych si s tátou o jeho vnímání jejich partnerské krize promluvil. Nesoudil bych, soudy jsou hloupé a krátkozraké. Jak řekl jeden můj moudrý známý: „Nikdo to neprožije tak jako ti dva a neví, co všechno se mezi nimi stalo a jak to vnímali.“ Tati, jestli to tam někde na onom světě čteš, dnes už vím, že to není lehké, a moc mě mrzí, že jsem ti tenkrát křivdil!
Téma dne 25. května 2012: Rozvod či krize rodičů
Téma je při pátku neveselé, leč závažné. Rozvod či velká krize rodičů může pěkně zamávat s psychikou dětí, a to i dospělých.
- Rozvedli se vaši rodiče?
- Řešili rodiče velkou manželskou krizi?
- Jak jste rozvod či krizi rodičů vnímala?
- Smířila jste se s tím?
- Zatahovali vás rodiče do svých manželských problémů?
- A co rodiče, zůstali po rozvodu v kontaktu? A v jakém?
Své příspěvky formou příběhů či úvah na dané téma mi posílejte do redakční e-mailové schránky Redakce@zena-in.cz, a to nejpozději 25. 5. 2012 v 15.00 hodin. Za svůj příspěvek můžete získat velký balíček tyčinek, ne, ne, MEGA BALÍK DELI, neb čokoláda je nejlepším lékem na nervy, které taková krize rodičů může pěkně pocuchat. Ještě podotýkám, že chcete-li mít šanci na dárek a uveřejnění, ať je váš text dlouhý alespoň jako tento odstavec.
- Redakční e-mail: Redakce@zena-in.cz
- Heslo (předmět e-mailu): ROZHADANI RODICE
Nový komentář
Komentáře
Eva_Fl — #35 Já sem taky nikdy nic neřešila alkoholem,ani sem nikdy nekouřila a přesto souhlasim s tebou.Myslim si,že to je jako třeba chřipka.někdo ji má pořád a někdo nikdy v životě.Prostě jak řikáš,je to v mozku.
To je těžké. V danou chvíli to člověk posuzuje jinak.
Věra Hofmanová — #40 jasně.
O takové drobnosti, jako je rozvod, je zbytečné dětem říkat. Určitě je lepší, když vyjeveně zírají, co se to kolem nich najednou děje. 
Děti se do manželských problémů namají tahat
Děti vidí svoje rodiče ze své dětské pozice. Určitě na ně působí roztržky rodičů.
Charakteristickým znakem alkoholismu, který je pokládán za chronickou chorobu stejně jako cukrovka nebo hypertenze, je fyzická i psychická závislost na alkoholu.
KDE je rozdil?
femme — #36 ja s tebou nesouhlasim, ale to je tak jedine, co muzu udelat. Zavislost neni slabost.
Nebo myslis, ze ja jsem nejaka zivotni sracka? Ze ty statisice lekaru a ja nevim jak moc otitulovanych lidi ( a chytrych lidi, nejen otitulovanych ) jsou nejaci slabosi? Ale jdi...
To pak maji deprese slabosi a jina onemocneni jen slabosi.
Eva_Fl — #35 neodsuzuju, jen to považuju za slabost
vzhledem k mému věku a k tomu, že mi alkohol nijak zvlášť nechutná, už se alkoholikem asi nestanu 
femme — #34 ja jsem tenkrat neresila situace, spadla jsem do zavislosti, ani nevim, jak. Odstrasujici pripady jsem mela kolem sebe taky, ale zaroven neco se mnou bylo spatne. Vis, ze toxici a jini zavislaci ( i zavisli na jidle ) maji zmenu na mozku? Se kterou se narodili? Ktera NENI ziskana ani zpusobena naduzivanim? Muzes pochopit, ze proto, ze TY nejsi ( zatim ) zavisla, nemuzes odsuzovat, pokud nemas dostatek informaci?
Eva_Fl — #31 já jsem toho špatného taky zažila hafo, ale alkoholem jsem to neřešila
možná to bude tím, že jsem měla kolem sebe, ne v rodině, pár odstrašujících příkladů 
Jakub D. Kočí — #25 zvolil špatný způsob vyrovnání se se svou nemocí
bonda — #30
mluvila jsem o odsuzování, ne o odchodu a záchraně sebe sama.
bonda — #30 ale to ti schvaluju a schvaluju to kazdemu, protoze osobne neznam moc nepijicich alkoholiku.
Femme, ja vim, ze je to velmi tezke pochopit, ale ja jsem ve svych sestnacti letech udelala totez. V sedmnacti jsem byla tezce zavisla.
peetrax — #28 Nevidí do duše, ale musí být svědkem té nemoci, dívat se, jak se ten, koho má rád, před jeho očima mění ke zlému a stahuje s sebou i rodinu. Buď z toho taky onemocním nebo zdrhnu. Já jsem volila to druhé.
Nevidím to jako velkou křivdu. Jestli otec věděl, že je nemocný, měl se léčit. Pro vás jako pro děti neměl žádný pozitivní přínos.
Altamora — #14 Nedokázala bych odsoudit alkoholismus ani jiné slabosti/nemoci/vady. Nikdy člověk nevidí tomu druhému do hlavy, duše...
Já hodnotím rozvod svých rodičů kladně. Až po rozvodu jsem vlastně poznala, že mám také tátu. Moje máma byla také na všechno tak nějak sama. Do té doby o nás nějak zájem nejevil. Náhle si nás bral na víkendy či prázdniny.
Jakub D. Kočí — #25 tak at ti to manicke obdobi vydrzi
femme — #15 bonda — #17 Nebyl to špatný člověk. Naopak, úplně ranné dětství, co si vzpomínám, byl perfektní, jezdili jsme na výlety, na houby, na rodinné tábory... Křivdil jsem mu v tom, jak silně jsem ho tenkrát odsoudil, aniž bych se zajímal o to, proč se chová tak, jak se choval.
Lukáš Čejka — #23 Taky. V manické fázi si člověk myslí, že všechno zvládne a v depresivní naopak. Je to vážně šílená nemoc (a bohužel dědičná - tak doufám, že se u mě neprojeví, zatím mám stále jen mánie
).
Eva_Fl — #22 samo, že dala, ale to není chlastání