Shon, stres, špatná životospráva, ale také hříchy mládí, cigarety a alkohol, to vše může mít vliv na to, že se vás může sejít na třídním srazu čím dál méně. A to i přesto, že vám ještě není padesát.
Ten umřel mladý, tomu bylo teprve padesát
Když slyšíte takovouto větu v sedmnácti, řeknete si: Mladý? Vždyť mu bylo „už“ padesát. S přibývajícími roky však zjistíte, že byť to řada dnešních zaměstnavatelů dává velmi jasně najevo, tak čtyřicátníci ještě nejsou na odstřel a padesát let není žádný věk.
O to hůř se pak snáší, když kolem vás tyto ročníky umírají. Kamarádi, známí, spolužáci. A v čím dál mladším věku. Jejich židle na školním srazu jsou prázdné, místa v restauraci, kde jste spolu sedávali, obsazena někým jiným.
Víš, kdo umřel? Jarda.
Jardovi bylo 46. Byl to velký pracant, nedávno se podruhé oženil, opravil celý barák. Jeho holčičce z druhého manželství jsou dva roky. Určitě chtěl žít. Šel se v noci do kuchyně napít a už se zpátky do ložnice nevrátil. Zůstal ležet mrtvý na zemi. Prý mu selhalo srdce.
Kde je vůbec ta Jarka?
Její židle na školním srazu je už po několik setkání prázdná.
„Ty to nevíš?“ ptá se mě další spolužačka. Měla roztroušenou sklerózu, před pěti lety zemřela.
Co se stalo?
Uprostřed koncertu místní kapely se najednou kácí k zemi její zpěvák. Náš blízký kamarád. Bylo mu 45 let. Příčina smrti? Infarkt.
Honza se oběsil
Šok. Honza, ten chytrý, usměvavý kluk, který dokázal vždycky rozesmát celou třídu, se oběsil. Přišel o zaměstnání, měl dluhy, hrozila mu exekuce. Bylo mu 45 let a zanechal po sobě 3 děti.
Během „jednoho roku“ jsem přišla o čtyři přátele! Byť jeden z těchto odchodů byl „dobrovolný“, zasáhl mě stejně jako ostatní. Dokáže se s tím člověk vůbec vyrovnat? Uvědomuju si blízkost smrti, která může přijít pro kohokoliv.
Už se kácí v našem lese…
Názor MUDr. Pavla Jahna z psychiatrické léčebny v Brně
Každý člověk je smrtelný, ale zabývat se tím, že už jsem také blízko smrti, je naprostý nesmysl.
Naopak, smrt našich vrstevníků by pro nás měla být jakýmsi varováním. Proč dostal poměrně mladý člověk infarkt? Třeba proto, že se příliš honil, stresoval, nedbal o své zdraví. Nám se to nestane, když budeme více odpočívat, zbytečně se nestresovat a dbát o své zdraví.
Roztroušená skleróza je nemoc, za kterou člověk nemůže, ale stane se. Buďme rádi, že nás nepostihla a radujme se z každého prožitého dne. Važme si toho, že jsem zdraví a o své zdraví náležitě pečujme.
Zní to možná krutě, ale nedoporučuji ani chodit na pohřby svých spolužáků. V prostředí bolesti, smutku a při pohledu na pozůstalé rodiče, nás pak napadají chmurné myšlenky. Když už se takovou smutnou zprávu dozvíme, vzpomeňme na svého spolužáka vesele. Zapijme ho s kamarády a buďme rádi, že jsme toho člověka znali a bylo nám s ním dobře.
Padesátka značí u mnoha lidí přelom života. Nový začátek. Najděme si cíl, do kterého jsme neměli v mládí, nebo při dětech, čas doběhnout. Plňme si své sny a užívejme si života, jen tak nebudeme mít čas přemýšlet o smrti.
Nový komentář
Komentáře
Můj otec zemřel když mi bylo 19 a bráchům 17 a 15. Víceméně "zničehonic" ležel v nemocnici se slabou mrtvicí, po neděli ho měli pustit domů a v neděli ráno přišel telegram, že nežije. Infarkt. Bylo mu 53. (Údajně nemohli v noci, když se mu udělalo zle najít doktora - rok 1991). Na pohřeb přišla celá vesnice + široké okolí, ale svým způsobem mi to udělalo tehdy radost, že se s ním tolik lidí chtělo přijít rozloučit. Vypadalo to, že čelo pohřebního průvodu je na hřbitově a "ocas" ještě u kostela v půlce vesnice. To je totiž taky rozdíl. Mně civilní pohřby připadají strašlivě bezútěšné.. zatímco církevní, když věříš, že to není konečná.. že někde v nějakém prostoru jsme s tím nebožtíkem nadále ve spojení.. prostě se to rozloučení daleko líp snáší. Čímž teda neříkám, že na pohřbech nebrečím.
peetrax — #27 tak to je pro mne nová informace, nicméně .....
linde — #26 je jí tuším 74, tak jí to odpouštím.
Navíc se nevrací na místo činu, takže si to asi ani nepřečte. A řekni sama, cožpak to není smutné, když se při práci v lese něco stane? 
Trefa — #22 Nezkoušela jis už někdy třeba napsat něco smysluplného? Mám pocit, že buď jsi úplně mimo, nebo si musíš připrdnout k jakémukoliv tématu, i když se tě téměř nikdy netýká
v.poho — #21 Souhlasím. Přijde mi slušné jít na pohřeb člověku, kterého jsem znala , a to i když jsem s ním neměla vřelé vztahy. (Např. soused, někdo z práce, kamarádčina maminka, kterou jsem viděla 2x..)
Rada nechodit na pohřby..hm, jestli on pan doktor už to nedělá moc dlouho.
cilani — #23 no právě, bohužel.
peetrax — #18 nejhorší je, že když ti to neřekne spoluležák, tak se to od zdravotnického personálu nedozvíš... Ono by stačilo říct příbuzným a ti by se postarali, ale oni mlčí..
Trefa:v lese je tezka prace a musi se davat velky pozor.je velmi smutne kdyz se neco stane.
Alexandra Stušková — #12 peetrax — #15 Když mi umřela první spolužačka, tak jsem to nevěděla. Ona byla půl roku před tím na srazu, kam normálně před tím nikdy nechodila, a to už musela vědět, že umírá, ale nikomu nic neřekla, jen s námi chtěla být co nejdéle a ještě jít někam tancovat atd....
O její smrti jsem se dozvěděla až s velkým zpožděním a opravdu mě mrzelo, že jsem tím pádem nemohla jít na kremaci. Nebyly jsme si nikdy nijak blízké, ale přesto jsem ji měla ráda a to rozloučení by mi bývalo přišlo přirozené.
I když jsem se o ni před tím "nezajímala".
Účast na pohřbu by člověk neměl brát jako povinnost, ale jak to cítí. Což nemusí být vždycky kompaktibilní s tím, jak se ze zemřelým stýkal.
pajda — #13
Chudák potomek.
S panem doktorem nesouhlasím. na funusy by se chodit mělo, byť je to bolestná událost a pohled na pozůstalé z řad nejbližších není žádný víkendový relax..Ale pohřeb je obřad a pomáhá nám se se zesnulým důstojně rozloučit a období smutku, kdy jsme se o jeho smrti dozvěděli a prožívali ji, tím můžeme v duši uzavřít a jít dál. Pokud někdo propadne hlubokým depresím na pohřbu spolužáka, pak by patrně stejně dopadl i nad rozlitým mlékem či promeškaným seriálem. Zdravý člověk by smrt kamaráda měl přestát bez újmy
cilani — #16 díky...
Oni jí pro jistotu nedávali jídlo ani sondou, když bylo díky problému v krku nemožné přijímat jídlo normální cestou. Předtím ji její synové taky chodili krmit, ale pak...
Zrovna nedávno zemřela moje kolegyně z bývalé práce, o rok mladší než já, na rakovinu. Zbyl po ní 15tiletý syn. Před rokem zemřela jiná moje kolegyně, 31 let, šla do práce a našli ji ležet mrtvou na chodníku - embolie. Jeden synův spolužák ze střední zemřel náhle ve 20ti letech, měl srdeční vadu, o které nikdo nevěděl. Lidi umírají v každém věku. Je to strašné a smutné, ale nic se s tím nedá dělat. Je to jako v té pohádce, jak má každý svoji svíčičku života, někdo dlouhou a někdo krátkou. Je to osud.
peetrax — #11 přeji hodně sil.
Asi to bude znít hnusně, ale v nemocnici není tak těžké zemřít hlady. Táta, když ležel v nemocnici, musel upozornit rodinu spoluležáka, že jim umře hlady, pokud mu nezajistí krmení. Sestřičky jídlo vždy jen donesly, hodily ho před pacienta, co se sám najíst nedokázal, pak ho zase odnesly s konstatováním pane X, vy jste zase nic nesnědl.... Babička musela dědu taky chodit krmit...
Rikina — #8 pro mě to naopak znamená, že i když je život rozdělil, byl pro ně náš drahý zesnulý někdo, na koho rádi vzpomínají a stojí jim za to se trmácet kraj světa proto, aby nám vyjádřili soustrast.
Smrt je proste vrtosiva
peetrax — #11 v neděli zemřela jednomu z mých žáků maminka - v den jeho narozenin. Byla mladší než já. Je to sice pro mě cizí člověk, ale i tak je to problém...
Suzanne — #2
Včera jsme pochovali tetu, doteď to nedokážu celé nějak pochopit. Všechno nasvědčuje tomu, že její poslední dny byly díky lékařům a sestrám utrpením a některé skutečnosti ukazují, že zřejmě nakonec její vysílený organismus zabila smrt hladem. Nehledě na to, že nejbližším pozůstalým sestry nevydaly její zlaté šperky, až pod pohrůžkou zavolání policie se najednou jejich část "náhodou" našla a zbytek zapřely. Svině.
Rikina — #3 to je ale úplně jiné téma, jak se kdo ke komu choval zaživa, neplést s účastí na pohřbu jako určitým krokem pro pozůstalé, aby se ve svém smutku pohnuli dál.
Rikina — #8 ...já ti nevím. Vadí mi takové ty pokrytecké kvočny ze sousedství, které na člověku za života nenechaly suchou nit a pak mu kvílejí na kremaci jako největší kamarádky, to jo.
Ale na druhou stranu: pokud jsem se s někým kamarádila kupř. celé dětství a pak nás čas a vzdálenost odvál někam jinam, nevidím nic pokryteckého na tom rozloučit se s ním i když jsme se neviděli posledních 10 let.
On čas je ralativní.
Minulý týden jsem byla s kamarádkou na kafi a s hrůzou jsme zjistily, že jsme se neviděly celý rok. A to se pořád považujeme za opravdu dobré kamarádky....