Nelétám na dovolenou letadlem, neválím se týden u moře v hotelovém resortu. Zatím cestuji Oskárkem, červeným nákladním autem Ford transit.
Tentokrát nás čekala cesta celou Itálií.
Původně nákladní auto se pro cestu změnilo v obytný vůz se dvěma pevnými lůžky, která vyrobil můj šikovný taťka. Dvě překližky, kovové nohy, matrace, pod postele zašoupnout pár krabic se zásobami jídla a oblečením a jelo se. Tři týdny dovolené byly před námi.
Když jsme dojeli na jih Itálie, zachtělo se nám mrknout i na Sicílii, hlavně na Etnu. S Oskárkem jsme dojeli až na palubu lodi, dali si zmrzku a za chvilku byli na místě.
Vyrazili jsme rovnou na Etnu. Bylo už pozdní odpoledne, a tak jsme se nahoru dostali až navečer. Dole ve městě bylo třicetdva stupňů Celsia, nahoře nás překvapilo pouhých osm stupňů. Lanovka už bohužel nejezdila, a tak jsme uvařili čaj, zahřáli se a chtěli sjet do města k moři někam se najíst a vyspat. Výlet jsme chtěli nechat na další den. Zaujalo nás ale pravidelné hřmění. Jenže kde by se vzala bouřka! Že by se ten kolos nad námi vzbudil? Pouhým okem nebylo vidět nic. Na pomoc jsme si vzali foťák, který vidí více…a ejhle, na fotce se objevila rudá záře nad Etnou.
Nedlouho po tom, co jsme sjeli zpátky k moři, přišla od mamči z Čech zpráva, že se nás Etna rozhodla na Sicílii pořádně přivítat a po nějaké době si zas pěkně odfoukla.
Že se nejedná o úplně běžnou erupci, jsme se přesvědčili až na večeři ve městě. Jen tak ze zvyku jsme sáhli po odložených novinách a hned na první stránce byla soptící mocnost! Při placení jsme se místních ptali, jak se dostaneme nejblíže k sopce, resp. k lávě, která stéká dolů. Muž na nás nejdřív vykulil oči, pak se pokřižoval, otočil se k ostatním, aby jim sdělil náš nápad, nadechl se, ale jediné co nám byl schopen říci, bylo, na které straně sopky k výbuchu došlo. Cítila jsem neuvěřitelný respekt místních k tomuto vulkánu, skoro jako by se báli o Etně mluvit…
Nám to ale nedalo a začali jsme hledat, kudy k ní. Místy se nám naskytl zcela neuvěřitelný pohled!
Chvíli jsme bloudili, pak se ale zdálo, že jsme našli tu správnou silnici. Na odbočkách byly všude cedule, že je cesta zavřená. Ještě tak dva kilometry a mohli jsme být na místě. Jenže osud tomu asi nechtěl, a tak se nám opět (myslím, že to bylo potřetí) rozbil posilovač řízení a málem jsme vařili.
Na volnoběh jsme sjeli do nejbližší vesnice, která byla přímo pod Etnou. Popili jsme vínko a pak šli vstříc lávě, abychom udělali nějaké fotky.
Když u nás zastavili místní policisté - Carabinieri s otázkou, co tu děláme, ukázali jsme na naše auto. Viděli, že jsme tu vozem, přestali se starat a odjeli.
Chvilku jsme měli dojem, že ve vesnici nikdo není, nikoho jsme nepotkali. Až na jednoho mladíka, kterého jsme později viděli vcházet do domu. Dost se nám ulevilo!
Noc strávená pod neúnavně chrlící Etnou byla fajn, bylo horko a tak jsem usnula venku na lavičce, zírajíc mezi domy, kudy na mě v dálce zářil rudý proud lávy.
Další den jsme se rozhodli pokračovat Itálií dál…
Nový komentář
Komentáře
..na obrázku to vypadá zajímavě,ale být tam,nevím,nevím...
delfi.na — #2 Já jsem se lekala víc u kráteru na Vulkánu, když z průduchů vycházely zvuky puch, puch, někdy víc, někdy míň a najednou za zadkem půůůůch! Stromboli odmítám, kamarádce se tam zasekl do oka popílek a fuj u lékaře a platba hned v hotovosti také fuj.
asi bych se docela bála, co když .... bum
Spala jsem pod Etnou ve stanu a přestože byla v klidu, nemohla jsem dlouho usnout a říkala si: "Také nemusíš být všude." Farář z kostela ve Svatém Alfu nám vysvětloval vztah místních k sopce. Mají respekt, ale vděčí jí i za velmi úrodnou půdu. Určitě je zážitek navštívit ostrůvek Vulcano a podívat se do jícnu sopky. Tam vidíte i překrásné květy síry kolem malých průduchů. Tuším ale, že přístup je tam nyní už pouze s průvodcem a sestupovat do jícnu se nesmí.