„Vždycky jsem byla maminčina a tatínkova holčička. Dobře mě vedli, se vším pomáhali, finančně mě podporovali a se vším jsem se na ně mohla obrátit. Když mi bylo šest, deset, procházela jsem pubertou, odešla na vysokou, ale i po tom, kdy jsem se postavila na vlastní nohy a začala žít jako dospělá a svéprávná osoba,“ vypráví Nikola.

„Teď je mi pětatřicet a říkám si, jestli jsem to s tím svěřováním se a přijímáním pomoci od rodičů nepřeháněla, protože teď jsem často opravdu v úzkých a cítím se stále jako malá holka.“

Nikola se svěřila, že rodiče velmi intenzivně řeší každého partnera, kterého si domů přivedla. Kritizovali nejen to, co daný muž dělal, ale i jeho finanční stránku, vzhled nebo koníčky. Nejsou spokojení ani s tím, kolik času jejich dcera věnuje práci, anebo faktu, že je ve svém věku stále bezdětná.

„Jasně, že jsem bezdětná, protože mám rodiče, kteří velmi rychle začali lézt na nervy každému mému partnerovi a já musím říci, že se jim vlastně ani nedivím. Teď, když jsem dospělá, vidím, kolik problémů jsem si tímto extrémně úzkým vztahem způsobila,“ přiznává Nikola a vypráví dál: „Máma se mě na dost nevhodné věci ptá i před, pro mě, cizími lidmi. Diskutuje s nimi o mém zdraví, o tom, že jsem bezdětná nebo o způsobech, jak být matka i bez stálého partnera. Tátovi se pro změnu nelíbí firma, v níž pracuji. Nešla jsem v jeho šlépějích, a tak hledá mouchy na všem.“

Nikola přiznala, že domů za rodiči už nejezdí zdaleka tak často. Snaží se vyhýbat citlivým tématům, aby zbytečně nedocházelo k hádkám a nepříjemné atmosféře. „Jenže to je opravdu oříšek. Pokaždé, když přijíždím domů, stahuje se mi žaludek a už se psychicky připravuji na to, co všechno je v mém životě špatně. Proč mám na sobě, to, co mám? Vím, že mi červená nesluší? Měla bych ubrat s rtěnkou, k mému věku se to nehodí. Proč jsem zase byla v práci přes čas a proč si neřeknu o vyšší plat. Jet na dovolenou na Srí Lanku, to je tedy nápad, vždyť mě tak akorát okradou…“

„Vím, že máma s tátou překračují hranice, a to ve velkém, ale já upřímně nevím, jak z toho ven, jak jim říct jedno velké rezolutní ne a umět si stát za tím, co dělám, co mám na sobě nebo s kým chodím. Bojím se, že si za to, jak se ke mně teď chovají, můžu sama…“

Také si přečtěte:

Reklama