Martina menstruuje od dvanácti let a vždy měla poměrně silné krvácení. Když byla ve věku kolem patnácti let, začala navíc v prvních dvou až třech dnech cyklu pociťovat intenzivní bolest. Její gynekoložka to ovšem zpočátku příliš neřešila, respektive to řešila tím, že mladé dívce předepsala léky na bolest a navrhla změnu antikoncepce. Po příčině ovšem příliš nepátrala.
Foto: Shutterstock
„Vše vygradovalo, když už byla bolest neúnosná a na ultrazvuku se ukázala devíticentimetrová cysta na levém vejcovodu. V té době už bylo ovšem pozdě. Na základě odběrů krve se zjistilo, že se s největší pravděpodobností jedná o endometriózu, dostala jsem žádanku do nemocnice, kde mi byl vejcovod odebrán,“ popisuje Martina.
Po operaci jí bylo doporučeno užívat lék, který vyvolává umělý přechod. Ten brala až do doby, než se s partnerem rozhodli, že chtějí založit rodinu. Poté, co léky vysadila, se jí ovšem opět udělala cysta. Tentokrát na levém vaječníku, takže následovala druhá operace a odebrání tohoto orgánu.
„V mezičase jsem také změnila gynekologa. Zpětně si myslím, že už v patnácti letech jsem měla v těle endometriózu v plné parádě, ale slepě jsem věřila doktorce, že o nic nejde, že jsou to jen hormonální výkyvy,“ říká mladá žena.
Co se týče konkrétních projevů endometriózy, Martinu trápí paralyzující bolesti během menstruace a nepříjemné jsou jí i určité polohy při sexu. Tyto problémy se ovšem snaží zmírnit úpravou stravy, bylinkami apod.
Před odebráním vaječníků se Martina s partnerem snažili o miminko rok. Jeden z pokusů byl sice úspěšný, ale plod zaniknul kolem sedmého týdne těhotenství. Potom se pár svěřil do rukou odborníků. Snažení ovšem trvá už čtyři roky.
Šance na otěhotnění s endometriózou jsou podle informací, které se k Martině dostaly od lékařů, různé. Některým ženám nedělá žádné problémy, jiným se to nepodaří třeba nikdy, takže jsou odkázané na život bez dětí nebo na adopci.
Na endometriózu neexistuje žádná konkrétní léčba, pouze se mohou tlumit její příznaky. Martina už vyzkoušela všechno možné – bylinky, akupunkturu, změnu jídelníčku, fyzioterapie, cvičení, vitaminové doplňky, kineziologii, hormonální jógu apod. K vysněnému miminku ji to ovšem zatím nedovedlo.
Ani umělé oplodnění se nedaří. Martina a její partner za sebou mají čtyři neúspěšné pokusy o intrauterinní inseminaci a dalších šest pokusů o umělé oplodnění (v jednom případě plod zaniknul v osmém týdnu). Zatím poslední pokus proběhl s darovanými buňkami od dárkyně, ale ani to nevyšlo.
„Vidím to ještě na jeden pokus, protože celý proces je nejen finančně, ale také psychicky náročný. S partnerem za sebou máme i špatné dny, ale naštěstí převažují ty dobré. Hodně nás to stmelilo a uvědomili jsme si, že chceme být spolu s dětmi i bez dětí. Partner by byl pro adopci, ale já jsem do tohoto bodu ještě nedošla. Pokud žena chce být matkou, je to pro ni vždy obrovský hnací motor jít do umělého oplodnění. Chlap však ten mateřský pud nemá, většině tatínků se vyvine až v průběhu seznámení se s miminkem. Oni tedy musí vylézt z té své ulity hrdosti a udělat krok dopředu a jít na všechna ta „nepříjemná“ vyšetření a každý cyklus umělého oplodnění se odebrat do kabinky a odevzdat svůj materiál. A já jsem strašně vděčná, jakého partnera vedle sebe mám, je mi oporou a moc mi pomáhá,“ uzavírá Martina.
Zdroje: autorský rozhovor s Martinou, instagramový profil Život s endometriózou
Čtěte také:
Nový komentář