Zda mít, či nemít dítě, případně kdy, je bezesporu jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které musí žena ve svém životě udělat. V ideálním případě se rozhodují oba partneři společně, avšak co když se jejich názory zásadně rozcházejí? Obecné doporučení zní: Klidně a věcně vyložte partnerovi své názory a požadavky, stejně důležité je pak naslouchat a snažit se pochopit důvody, které partnera k jeho postoji vedou.
Touží vůbec muži po dětech?
Nejen erudovaní psychologové, ale i náš selský rozum nám říká, že možnost mít a vychovávat děti hraje v životě ženy podstatně důležitější roli než v životě muže. Samozřejmě i pro toto pravidlo lze najít dost výjimek, které jej potvrzují, avšak přinejmenším z historických důvodů v nás stále přetrvává dojem, že neplodná žena čelí větší životní katastrofě než neplodný muž.
Více než touha po dítěti trápí muže skutečnost, že nemůže oplodnit ženu, kterou miluje a která to od něj očekává. Pokud tedy partner odmítá podstupovat spolu s partnerkou náročné procedury IVF nebo nechce vzít na sebe riziko adopce, může to být jednoduše proto, že jeho motivace k dítěti je menší.
Informujte sebe, informujte partnera
Jestliže neplodný partner odmítá jak pokusy o umělé oplodnění (IVF), tak adopci, je potřeba spolu nejprve podrobně probrat všechny možnosti a dopátrat se důvodů, proč vlastně. Pamatujte si, že informovat se o možnostech můžete sama, rozhodovat se však musíte vždy společně. Vyložte svému partnerovi, jaké metody IVF by pro vás přicházely v úvahu a co konkrétně by to u vás obou obnášelo. Informujte se o podmínkách a procesu adopce a poté je s partnerem v klidu proberte. Partner, který ženě ani nedá možnost si o těchto věcech seriózně promluvit, si snad ženu ani nezaslouží.
Rozhodnout se musíte společně
Některé problémy se nedají vyřešit rychle a hned. Pokud o partnerově neplodnosti víte teprve chvíli, je to jistě pro vás i pro něj tak trochu šok. Není dobře se hned upínat k rychlým řešením, nelehkou situaci je dobré nejdřív v klidu vstřebat. Také adopci je dobré nadhodit až ve chvíli, kdy se oba partneři se situací smíří a mohou se na ni podívat střízlivýma očima. Podle zkušeností psychologů partneři, kteří dítě adoptují příliš brzy, mohou mít tendenci klást na něj nepřiměřené požadavky a vybíjet si na něm svou frustraci.
Najdou se jistě ženy, které jsou zvyklé řešit věci samy a rozhodnou se na váhavého manžela nečekat. Protože provést IVF ženě bez souhlasu partnera není možné, zbývá takzvaný „krok stranou“. Lze se však spolehnout na to, že neplodný partner se s nečekaným přírůstkem do rodiny smíří a nebude se na nic vyptávat? Pravděpodobně ne. Nakonec i mít dítě s kamarádem či sousedem odvedle lze ospravedlnit, ale zařizovat si život bez vědomí nebo proti vůli svého partnera lze ospravedlnit jen těžko.
Připravil server www.zenska-neplodnost.cz
Nový komentář
Komentáře
Znám z okolí dost párů, které ivf řešily, a pokud dítě hodně chtěli oba, ivf nebyl problém ani pro jednoho z nich...to je spíš problém řešit jestli dárce ano nebo ne.
Já si zas myslím, že když chlap odmítne umělé oplodnění, na vině jsou jeho d...b...í předsudky.
Myslím si, že se chlapi víc za sebe stydí a cítí se méněcenní (jen to okolí odmítají přiznat), když nemohou zplodit potomka, kdežto ženám je to hlavně líto.
ellienka — #2 Nevím, jestli se povedlo. Ještě není na světě.
1. To je pravda, ale s "vlastním" genem bych potomka nestvořila, teoreticky mohla, ale to by hrozila genetická porucha.
2. Všechny děti v jedné rodině by musely být stejné. Mám dost sourozenců na to, abych řekla, že toto není pravda. Výchova dá hodně, ale až dítko odroste, bude dělat něco jiného, než k čemu ho vedete. Někdy bohudík, někdy bohužel.
A vaše dítě se Vám geneticky povedlo?
Kdybych měla víc peněz - jakože bohužel nemám, ani jako samoživitelce by mi asi dítko nedali :-( - chtěla bych si vzít do pěstounské péče další 1 nebo 2 dítka (mám dvě vlastní). Je mi jedno, jestli je dítě geneticky cizí nebo moje..
1. Váš partner - milujete ho, ale taky není "Váš" :-)) I Vaše genetické dítě je Vaše jen z několika procent :-))
2. Výchova je víc než geny - mé děti jsou daleko vychovanější než jejich otec, vpodstatě i víc než já sama - naštěstí.. :-))
Tak tohle už naštěstí neřeším. Přítel chtěl dítě už dávno, jenže jsem měla za to, že dítě mít nemůžu. Přemlouval na adopci a nebo umělé oplodnění. Asi jsem divná. Ale adopci bych se bála risknout. Třeba ta maminka kouřila, fetovala, neznám genetickou výbavu dítěte. A o dárcovství vajíčka jsem taky nechtěla ani slyšet. Připadalo by mi, že vychovávám dítě nějaké cizí ženy, sice by to bylo dítě mého partnera, ale nesmířila bych se s tím, že to vajíčko nebylo moje. Nakonec to příroda vyřešila za mě.