dad.jpg
Foto: Shutterstock

Eliška (33) Tatínka hledám celý život

Eliška otce měla. Vlastně ho má stále, ale sama prohlašuje, že je pro ni naprosto cizí člověk. Její rodiče se rozvedli, když Elišce bylo čtrnáct. Jak popisuje, bylo to spíše vysvobození.
„Naši měli italskou domácnost. Otec byl chronický záletník a žádná žena pro něj nikdy nebyla dost ošklivá. Od raného dětství si vzpomínám na jeho milenky a aféry. Nejhorší bylo, když se spustil s matčinou sestřenicí. Té bylo tenkrát jenom sedmnáct let. Vždycky jsem si myslela, že je to asi normální. Muž podvádí a žena pak doma dělá scény,“ přiznává. Hádky v rodině se stupňovaly, docházelo i k fyzickému násilí, vydírání a demonstrativním pokusům o sebevraždu.

Eliščině matce došla trpělivost a podala žádost o rozvod. Otec sice včas platil alimenty a v den, kdy mu odešly peníze z účtu dceři zatelefonoval, ale to bylo tak všechno. „I kdybych odhlédla od jeho nevěr a hádek, co s mámou měl, stejně to nikdy nebyl otec. Nebyl zlý, neponižoval mě, ale drtil mě jeho absolutní nezájem. Pořádně ani nevěděl, do které chodím třídy. Dodnes jsem přesvědčená, že by nedal do kupy ani pět faktů o mé osobě. Neví, jakou mám ráda kávu, kdy jsem měla plané neštovice, jaké byly moje maturitní předměty ani s kým se přátelím. Je to smutné,“ konstatuje Eliška.

„Tatínka jsem hledala celý život. Vždy jsem chodila jen s výrazně staršími muži, u kterých bylo cítit teplo domova, zodpovědnost a smysl pro věrnost. Nejde mi o peníze, jsem úspěšná v tom, co dělám a můžu si dovolit, co chci. Ale schází mi pocit bezpečí a mužské ochrany a tu mi kluci v mém věku poskytnout nemohou. Také ráda k někomu vzhlížím a muži po padesátce už mají většinou něco za sebou a mají intelektuálně co nabídnout,“ uzavírá.

Adéla (19) Je těžké někomu věřit, když vás zklamali ti, co vás měli milovat

Adéla otce nikdy nepoznala. Zemřel, ještě než se narodila. Babička a děda ze strany otce následně její matku zcela odstřihli. Prý jí vyčítali, že si Adélu nechala, i když věděla, že má jejich syn smrtelnou chorobu. Jelikož druzí prarodiče bydleli daleko, šla Adéla a její máma s jednoho bytu do druhého. Stále se stěhovaly, přespávaly u více či méně známých lidí až skončily v cirkuse. Adély máma se tam zamilovala a otěhotněla. Ovšem její „vyvolený“ jen pár dní po narození syna práskl do bot. Ukradl principálovi dodávku a už ho nikdy nikdo neviděl.

Následovalo několik let trávených po azylových domech. Adéla neustále musela měnit školu, protože její matka nebyla schopná jí poskytnout  adekvátní péči a podporu, takže děvčátko mělo problémy a neprospívalo. Někdy kolem jejich deseti let věku potkala máma dalšího muže. „Napřed vypadal, že bude strašně hodný. Měl chalupu, často nás tam bral. Asi poprvé v životě jsem žila tradičním životem,“ vypráví Adéla. „Jenže máma měla prostě smůlu. Z jejího přítele se vyklubal alkoholik, a to navíc s agresivními sklony. Často mámu bil a já ji musela bránit. Ale moc jsem toho nezmohla. Ten vztah trval pět let a díky všemu, co se v něm přihodilo, začala máma taky pít,“ přiznává smutně.

Největší zlom přišel, když Adéle bylo patnáct. S přechodem na střední školu se začala zajímat o kluky. Ovšem velmi rychle zjistila, že nedokáže žádnému věřit. U každého měla ihned silné pochybnosti, aby jí neublížil, a tak vztahy vždy ukončila hned na začátku. „Tak těžko uvěřit cizím lidem, že vás neopustí a neublíží vám, když to udělali všichni ti, co vás měli milovat a ochraňovat,“ říká Adéla. „Pociťovala jsem vůči mužům obrovský vztek. I vůči tátovi, který umřel a nechal mě tu všemu na pospas.“

Hodného a spolehlivého kluka potkala Adéla v osmnácti. Petr byl sportovec a pocházel z klasické spokojené rodiny. „Když mě jeho máma poznala a vyslechla si můj příběh, ihned mi nabídla, abych bydlela u nich. Upřímně řečeno, pomohla mi tím nejenom proto, že jsem byla daleko od mámy alkoholičky, ale také od špatné party, které jsem se chytla. Teprve teď vnímám, že začínám mít trochu klidný život. Asi nikdy nebudu typ holky, co se s důvěrou svěří do rukou muže rytíře v lesklé zbroji. Hodně vnímám, jak mi chybí a chybělo pohlazení od mámy a táty, ale snažím se na sobě pořád pracovat,“ uzavírá.

Andrea (28) Vztah k otci osciloval mezi pohrdáním a strachem

Ani Andrea nevyrůstala s ideálním otcem. Rodiče se rozvedli, když jí byly dva roky. Otec hodně pil, takže soud svěřil dítě do péče matky.
„Moje máma po rozvodu poznala nového muže, a ten se stal mým náhradním tatínkem. Protože jsem byla velice malá, v rodině mysleli, že nevnímám situaci, a že mě obelžou. Tohoto cizího pána mi tak představili jako tátu a hráli se mnou tuto hru několik let. Já ji hrála s nimi, protože jsem nechtěla dělat problémy.

Když mi bylo deset, náhodou jsem našla při úklidu tátovo parte. O jeho smrti mi nikdo neřekl. Tohle pro mě bylo silné trauma, které mě na několik let uvrhlo do depresivních stavů.

Vyrůstala jsem tedy s matkou a otčímem, posléze se narodila sestra. Otčím mezi námi nedělal rozdíly. On se ke všem choval stejně. Stejně despoticky. Poté, co jsme se ze společného domu rodičů mamky přestěhovali do vlastního domu, naplno se projevila otčímova narcistní, výbušná a diktátorská povaha. Chtěl mít všechno a všechny pod kontrolou. Nesnesl odpor a odmlouvání. Matku psychicky deptal, slovně atakoval a urážel. My děti jsme byly stále za něco obviňovány. Když měl otčím špatnou náladu, vybíjel si ji na nás nadávkami a urážkami. Zakazoval nám kamarády a zdůrazňoval, že svět je zlý, že nemáme věřit lidem, ale jen jemu. Měl výbuchy vzteku, po kterých se dokázal chovat, jako by se nic nestalo, a nám se potom vysmíval, že brečíme. Ve vztahu k otčímovi jsem oscilovala mezi strachem a pohrdáním. Vlastního otce jsem už neměla možnost poznat, a tak jsem si ho idealizovala. To mělo za následek i vztah k mužům jako takovým,“ vypráví Andrea.

„Vybírala jsem si starší muže, kteří mi evokovali otcovskou figuru, ale zároveň šlo vždy o muže svým způsobem nedostupné a komplikované – byli zadaní, bydleli daleko, byli emočně chladní nebo potřebovali zachránit od nějaké závislosti. Nikdy jsem si ale nevybírala násilníky nebo typy „macho“ – můj otčím byl v tomto ohledu opravdu odstrašující příklad.

Po několika krušných letech, kdy jsem šla z jednoho nepovedeného vztahu do druhého, jsem si to srovnala v hlavě pomocí psychoterapie. Pochopila jsem své destruktivní vzorce a rozhodla se je změnit. Nyní mám spokojený vztah s mužem, který je sice také výrazně starší, ale je emočně přístupný a ohleduplný. Jsem spokojená. Občas mám tendence muži pohrdat nebo si na nich vybíjet zlost, vůči svému partnerovi to ale nedělám. Většinou to schytá někdo, kdo mi připomene chování otčíma. Vím, že moje preference ve výběru partnera jsou poznamenány tím, že mi otec chyběl. Vrstevníci mě nepřitahují, beru je jako kamarády nebo jako bratry. Párkrát jsem s vrstevníkem chodit zkoušela, ale pokaždé to bylo fiasko. Připadám si s nimi nepatřičně. Od muže potřebuji cítit stabilitu, jistotu a zkušenosti, a to prostě kluci v mém věku nemají,“ říká.

Zdroj: Respondentky redaktorky

Čtěte také: 

Reklama