Můj malý syn, loni to mu bylo 6, se začal podezřele často dožadovat návštěvy u babičky. Sice jsem věděla že moje tchyně (jinak zlatá ženská) je přehnaně úzkostlivá, ale neviděla jsem v tom problém. Zatím si vždycky skvěle rozuměli.

Jenže po dvou hlídáních se začala babička vyptávat, co by měla klukovi uvařit k obědu - přišlo mi to divné, protože doma sní cokoliv, hlavně že je toho hodně, tak jsem něco plácla a odešla. Příště už mi hlásila, že asi bude nemocný, protože nechtěl ani řízek, ani palačinky, i když si o to řekl. Doma byl jako rybka, snědl 2 chleby s máslem a šel do postýlky.

Vyvrcholilo to, když mi babička, celá div živá, volala do práce, jestli máme psychologa, že by to malý nutně potřeboval, že maluje černé obrázky a jestli mu prý nekoupí počítač, tak se "zasebevraždí" skokem z balkonu... To už bylo moc i na mě. Při představě, co se zase děje, jsem všeho nechala, jela pro kluka a doma začal výslech. Po několika otázkách se malý rozzářil jako sluníčko a s naprosto nevinným úsměvem mi oznámil: "KDYŽ ONA SE BABIČKA TAK KRÁSNĚ BOJÍ!!!!" V ten moment jsem se já bát přestala, malý dostal naplácáno na zadek a k tomu přednášku.

Od té doby už to nedělá, jen babička nemůže zapomenout....

macasev

----------------------------

:o))) Co dodat? Snad jen - chudák babička. :o)))