Foto: Shutterstock
„Je to specifický a dlouhodobý stres, kterému člověk nečelí kvůli tomu, jaký je, ale proto, že patří k menšině. Dlouhodobě se tak musí vypořádávat s odmítáním, zpochybňováním, diskriminací a strachem z reakce okolí,“ upozorňuje psychiatr MUDr. Matěj Kasal z Mindwell.
Duševní zdraví pod tlakem společenských očekávání
Statistiky Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) ukazují, že více než polovina gayů a leseb a přibližně třetina bisexuálních osob se během života potýká alespoň s jednou duševní poruchou. Nejčastěji jde o úzkosti a depresivní stavy. Sebevražedné myšlenky navíc přiznává zhruba čtvrtina homosexuálních osob. Podle odborníků však za těmito čísly nestojí sexuální orientace ani genderová identita. Mnohem větší roli hraje prostředí, ve kterém člověk žije, a zkušenosti, které v něm opakovaně zažívá. „U LGBTQ+ lidí to může být otevřená diskriminace, ale i jemnější forma tlaku, například obava, zda o sobě mohou mluvit otevřeně, zda budou respektováni rodinou, v práci nebo u lékaře,“ vysvětluje psychiatr MUDr. Matěj Kasal.
Podobné zkušenosti se podle něj do psychiky zapisují postupně. Člověk může být obezřetnější, předem očekávat odmítnutí, vyhýbat se některým situacím nebo skrývat části svého života. Někdy dokonce přebírá negativní pohled, kterým na něj nahlíží okolí. „To může vést k úzkosti, zhoršenému hodnocení, depresivnímu ladění, vyčerpání nebo k potížím ve vztazích. Nejde přitom o nějakou pomyslnou křehkost LGBTQ+ lidí, ale o kumulativní dopad dlouhodobého sociálního stresu.“ Právě tento soubor zkušeností odborníci označují jako minority stress. Nejde o jednu velkou událost. Spíše o stovky malých momentů.
Psychickou zátěž často nevytváří jediný dramatický zážitek. Mnohem častěji jde o dlouhodobé hromadění drobných situací, které se mohou zdát nevýznamné, ale v součtu mají velkou sílu. Odmítnutí v rodině, posměch ve škole, nevhodné poznámky v práci, strach z coming outu nebo neustálý pocit, že člověk musí vysvětlovat a obhajovat svou identitu. To vše se může postupně podepisovat na psychické pohodě. Do této skupiny patří i zdánlivě obyčejné otázky, které si většinová společnost často ani neuvědomuje: Mohu otevřeně mluvit o svém partnerovi? Mohu ho vzít na rodinnou oslavu? Budou mě ostatní vnímat jako člověka, nebo pouze skrze mou orientaci či identitu? Podle odborníků mají význam i drobné poznámky, vtipy nebo přehlížení. „Jedna poznámka člověka obvykle nezlomí. Pokud se ale opakuje roky, v rodině, práci, médiích nebo zdravotnictví, může vytvářet prostředí, kde je těžké cítit se bezpečně,“ říká MUDr. Matěj Kasal.
Proč je důležitý pocit, že někam patříme
Přijetí a možnost být sám sebou patří mezi základní potřeby každého člověka. Když je člověk naplní, výrazně tím posiluje svou psychickou odolnost. „Izraelská neurovědkyně Ruth Feldman sociabilitu řadí mezi tři základní pilíře odolnosti,“ souhlasí terapeutka Jiřina Maršálková z Mindwell. „Ne každému vyhovuje zapojení do komunity, důležité je ale mít několik bezpečných vztahů v prostředí, kde člověk může být sám sebou. Pocit bezpečí, přijetí a sociální podpory patří mezi faktory, které podle výzkumů významně chrání duševní zdraví,“ říká terapeutka.
Pro některé LGBTQ+ lidi může být právě zkušenost s bezpečnou komunitou velmi silná a léčivá. Pomáhá jim uvědomit si, že nejsou sami a že jejich zkušenost sdílí i další lidé. „Například v případě Prague Pride nebo běhu proti homofobii nejde jen o společenskou akci, ale o zprávu. Člověk si uvědomí, že v tom není sám, že je v pořádku takový, jaký je a existují lidé s podobnou zkušeností. Pro někoho jsou takové akce oslavou identity, pro jiného třeba občanským gestem nebo bezpečným prostorem, kde nemusí nic vysvětlovat,“ říká psychiatr Matěj Kasal.
Každá generace řeší jiné výzvy
Zkušenost LGBTQ+ lidí se v posledních desetiletích výrazně proměnila. Mladší generace dnes vyrůstají v prostředí, kde mají více informací, vzorů i možností najít podporu. To může představovat významný ochranný faktor. „Současně ale čelí jiným typům zátěže. Velká část života se odehrává online, kde se podpůrné komunity mísí s nenávistnými komentáři, tlakem na sebeprezentaci a veřejnými debatami, které se někdy vedou velmi tvrdě a osobně.“
Období dospívání a hledání vlastní identity navíc často doprovází tlak školy, rodiny i sociálních sítí. Starší generace zase mnohem častěji zažívaly dlouhodobé skrývání identity, izolaci nebo dobu, kdy byla homosexualita výrazně více stigmatizována a společensky odmítána.
Přestože většina LGBTQ+ lidí vede spokojený a naplněný život, psychické obtíže se v této komunitě stále objevují častěji než v běžné populaci. Odborníci proto zdůrazňují, že při léčbě úzkostí nebo depresí je důležité vnímat nejen samotné symptomy, ale také širší životní souvislosti. „Psychická péče LGBTQ+ lidí se v zásadě neliší od péče kohokoliv jiného s úzkostí nebo depresivními stavy. Je však potřeba brát ohled na životní kontext. Jejich potíže totiž často pramení z náročných životních zkušeností způsobených společenským tlakem,“ objasňuje terapeutka Jiřina Maršálková s tím, že pro někoho může být vyhledání potřebné podpory náročné. Má například obavy z odsouzení nebo žije v prostředí, kde nemá dostatek soukromí nebo podporu.
Jednou z možností, jak udělat první krok, může být digitální terapie. V České republice ji nabízí například Mindwell, která je jako jediná plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění. „Výhodou je možnost pracovat na svých obtížích z prostředí, ve kterém se člověk cítí komfortně a bezpečně. Někomu vyhovuje ta možnost otevřeněji mluvit o tématech, která by pro něj byla při osobním setkání zpočátku obtížná,“ nastiňuje terapeutka.
Programy vycházejí z principů kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která patří mezi nejlépe ověřené psychoterapeutické přístupy při léčbě úzkostí a depresí. Nezaměřují se přímo na témata identity nebo coming outu, mohou však pomoci zvládat právě důsledky dlouhodobého stresu a psychické zátěže. „Přestože se jedná o program, pacient je po celou dobu v kontaktu s osobním terapeutem, který ho procesem bezpečně provází,“ dodává terapeutka.
Jak KBT pomáhá zvládat negativní myšlenky
Jedním z cílů kognitivně-behaviorální terapie je naučit člověka pracovat s automatickými negativními myšlenkami, které se často objevují v souvislosti s úzkostí nebo nízkým sebevědomím. Podle terapeutky jde například o přesvědčení typu „nikdo mě nepřijme“, „nezapadám“ nebo „musím být dokonalý, aby mě ostatní respektovali“. Součástí terapie jsou také techniky zaměřené na zvládání stresu a úzkosti. „Jde například o nácvik relaxace, práci s pozorností, plánování aktivit podporujících psychickou pohodu nebo postupné překonávání situací, kterým se člověk ze strachu vyhýbá,“ uzavírá terapeutka Jiřina Maršálková s tím, že cílem není měnit identitu člověka, ale pomoci mu zvládat psychické obtíže a žít spokojenější život v souladu se sebou samým.
|
|
|
|
Zdroj: psychiatr MUDr. Matěj Kasal a terapeutka Jiřina Maršálková z Mindwell
Nový komentář