I já mám několik oblíbených věcí, které si šetřím a opatruji jako oko v hlavě. Jsou to totiž věci, které jsem různě za celý svůj dosavadní život dostala.
Dostala z lásky, k různým příležitostem, nebo jen tak. V těch věcech se totiž pro mě ukrývají vzpomínky. A když se potom ta věc rozbije nebo ztratí, moc mě to mrzí. Jako by s tou věcí, kousek po kousku, ta osoba, která vám tu věc dala, z vašeho života pomalu odcházela. Aspoň mě to tak připadá. :-(

Zrovna nedávno jsem si rozbila skleničku z jedné francouzské sady, kterou mám již několik let. Mně, osobě, která si na všechny věci dává pozor a opatruje je, se to bohužel stalo. Také jsem na sebe byla moc naštvaná.
Když jsem na podlaze viděla ty střepy, chtělo se mi brečet.
Někdo si možná řekne: Brečet kvůli skleničce ? Nechápu…
Ale pro mě to byla určitá vzpomínka, která se roztříštila na tisíc kousků.

Od té doby, co jsem si vybudovala vlastní domácnost, a je to již několik let, se mi podařilo rozbít snad jen dvakrát či třikrát nějakou věc.

Aby toho nebylo málo, tak mi začaly pomalu odcházet i jiné věci.
Další hrníček, také z jedné jídelní soupravy, nešťastně upadl na koberec, ne však z mých rukou. Pravděpodobnost, že se o koberec nerozbil, byla malá. Byl naprasklý. A tak jsem oplakávala další kousek. :-(
Ze soupravy, z které tento hrníček pochází, už moc celých, neponičených kousků, nezbývá. Jeden je naprasklý, druhý má slepované oušku, třetí zase otlučené okraje, atd.
A jiné a jiné věci….

Věci, které jsem si pořídila sama, mě samozřejmě mrzí, ale ne tolik, jako “dary” od druhých. Jako by se tím chtělo naznačit, že mám na ty dotyčné osoby, co mi ty věci daly, zapomenout…

A tak mě nezbývá nic jiného, než si začít pořizovat nové věci. A jak tak shledávám, není toho málo… :-(

Bohužel už však neponesou vzpomínky. :-(

TÉMATA:
DŮM A BYT