Jsem prý přísná matka, nedá se nic dělat, když máte doma tři slečny (14,16,18), nějaká pravidla platit musí...
Vzpomínám si, jak jsem se nad plínkami těšila na všechny výlety a akce, až odrostou. Musím na jejich obranu říct, že jsem nikdy nezažila nějaké protáhlé obličeje - když někde jsme, opravdu si to užíváme.

Potíž je ovšem někam se vůbec dostat. Odmalička jsou příšerné loudy s tendencí dělat všechno na poslední chvíli:To je v pohodě - tvrdí na moje poznámky den před dovolenou, táborem, zkrátka odjezdem (který je u nás kamkoli každý víkend aspoň jeden), aby se večer proměnil v neuvěřitelné šílenství, hysterii typu: Vidíš, že nemám co na sebe! a trojité hádanice.

 

A to se opakuje pokaždé, roky žádné zlepšení, občas jsem dokonce už vyrazila někam i sama a nechala je napospas jejich hádkám, loni jsme na dovolenou odjely dokonce o den později. Žádné ponaučení.

Mám náročnou práci a v naší holčičí domácnosti samozřejmě vyžaduji jejich pomoc, která spočívá hlavně v tom, že si budou po sobě uklízet odpadky, hrnky ze stolu, špinavé ponožky z pračky - prostě žádný hotel.

Před týdnem jsem po poměrně nepovedeném víkendu, kdy jsem neustále narážela na nějaké odpadlé věci a napomínala a připomínala, ještě uvařila večeři a upekla buchtu k snídani. Když jsem v jedenáct večer dolamentovala nad stále obsazenou koupelnou, zjistila jsem také, že "službu na nádobí" tolik znavila práce u televize, počítače a časopisů, že usnula bohulibým spánkem a v kuchyni to vypadalo jako po výbuchu.

To byla asi poslední kapka - ostatně už jsem jim to párkrát slibovala, tak teď jsem to udělala. Já tady dřu a vy takhle? Ode dneška fakt stávkuju!

Náramně jsem si ulevila, když jsem buchtu smetla do koše - slepice nemáme (to bylo ráno panečku překvapení), na stůl položila pětistovku na týden se vzkazem, že tři slečny přeci jistě zastanou to "nicnedělání" jedný ženský. A od té doby si to užívám. Mám najednou čas na šití, čtení, nepřicházím domů zpěněná se dvěma taškami.

Asi se ptáte, jak to vypadá doma...
No, učí se, učí. Když došel sirup, jen jsem poznamenala, že ho může někdo koupit cestou ze školy. Místo obvyklého nadávání nad vytížeností školačky se najednou ozvalo: A kolik asi stojí?

Jen jsem se usmívala nad jejich přestřelkami typu: Tys nekoupila chleba, no to je dobrý, co budeme zítra svačit! a v duchu jsem oceňovala pokusy o pečení nebo výpomoc pudinkovými hody.

V pátek jsem připomněla, že je potřeba taky vyprat, vyžehlit - zkrátka sobota, a že bychom taky mohly někam ven, ať sebou hodí. Nakoupily, navařily (oprášily i kuchařské knihy) a myslely si, že v neděli hra končí. Ale ouha - místo pohodičky další příděl peněz.
 

Co si od toho slibuji?
V prvé řadě se konečně přesvědčily, že když něčím vyhrožuji, může dojít i na ten fakt. Pak, že se porozhlédnou, co se kde nakupuje a že není legrace po dopolední šichtě navázat ještě tou odpolední a u nás často i večerní....

Že potřeba spolupráce zvítězí nad hádáním. Že poznají krupici od cukru krupice. Že o tom, co budu vařit, musím přemýšlet aspoň den předem... A hlavně u té nejmladší, že opravdu všechno se nedá dělat na poslední chvíli.

Ostatně na výlet dnes odjela s nedoschlými tepláky, bez buřtu, bez řízku a bez dobrot. Místo obvyklého nadávání a výčitek si jen povzdychla, že doma nic není - právě ona totiž byla včera na nákupu.

A na blbou svačinu si taky nemůže stěžovat - vyráběla si ji sama. Věřte, že určitě vytrvám, i když drobný ústupek větě "Není, není, tak to máte smůlu" přeci jen zvažuji. Pro jistotu. Dochází nám totiž toaletní papír...

Máte podobné zážitky? Těším se na ně.