mo.jpg
Foto: Shutterstock

Tereza
Moje maminka zemřela velmi mladá. Bylo jí teprve 47 let a mně 28, když nám ji vzala rakovina. Po celou dobu nemoci jsem jí byla nablízku, ale bylo to strašně těžké – vidět, jak člověk, který byl vždy plný síly a o všechny se staral, je najednou slabý a sám potřebuje péči. Nemoc byla dlouhá, což mělo své výhody i nevýhody. Člověk se mohl na to, co přijde, alespoň částečně připravit, ale také maminka dlouho trpěla. Od její smrti uplynuly už čtyři roky. Během prvního měsíce jsem byla totálně na dně, a dokonce se mi zdály sny, ve kterých se se mnou opakovaně loučila. Velmi to bolelo asi rok. Teď už je to lepší, ale vzpomínám na ni skoro každý den. Nejvíc mě mrzí, že nebyla na mojí svatbě, nepoznala mého syna... Maminky by neměly takhle brzo odcházet. Po narození syna jsem si ale uvědomila, že se budu snažit tu pro něj být co nejdéle, i když ne všechny věci se dají ovlivnit. Změnila jsem životní styl – sportujeme, jíme zdravě. Zkrátka se snažíme.

Lada
Mně maminka zemřela, když mi bylo patnáct let, což je pět let zpátky. Zrovna jsem si procházela křehkým obdobím puberty, byl to ten nejhorší čas, kdy jsem mohla přijít o někoho tak blízkého. A navíc nešťastnou a hloupou náhodou – srazilo ji auto. Zatímco před tím jsem byla jako ptáček opečovávaný ve zlaté klícce, po její smrti se všechno změnilo. Kvůli mladšímu bráchovi i taťkovi jsem musela předčasně dospět a převzít otěže domácnosti. Z holky, co si nenamazala ani rohlík, jsem se stala ženou, co dokáže zařídit skoro všechno a poradit si v různých situacích. Za to jsem na sebe hrdá. I když mi mamka nikdy nepřestane chybět.

Adéla
Jestli čekáte, že budu sdílet dojemný příběh o tom, jak jsem přišla o matku, tak vás zklamu. Nikdy jsme spolu neměly dobré vztahy, a dokonce mě v sedmnácti po hádce vyrazila z domova, takže jsem se od té doby o sebe starala sama a vůbec jsme se nevídaly. Ozvala se až po letech, když začala mít zdravotní problémy a potřebovala, aby se o ni někdo staral. Svědomí mi nedovolilo odmítnout, a tak jsem s ní poslední dva roky jejího života bydlela a starala se o ni. I přesto se ke mně chovala hrozně. Byla protivná, zlá, nevděčná. Několikrát jsem měla sbalené kufry, že už to nedám, ale nakonec jsem vždycky vyměkla a zůstala. Každopádně po její smrti se mi ulevilo. Zbavila jsem se tak velké starosti. A jestli mi tohle něco dalo? Dalo mi to přesvědčení, že nikdy nechci děti. Co kdyby mi přeskočilo a já se k nim chovala jako moje matka ke mně?

Kateřina
Vždycky jsem myslela víc na ostatní než na sebe. Ať už v práci, nebo v soukromí. Všem jsem se chtěla zavděčit a docílit toho, aby se v mojí společnosti cítili spokojení a nic jim nechybělo. Když mi ve třiceti maminka zemřela na rakovinu, nedala jsem si prostor na truchlení a opečovávala ostatní členy rodiny. Měla jsem zafixováno, že teď musím být tou silnou já a že na pláč není prostor. Sice jsem to v sobě na čas potlačila, ale po roce to stejně vybublalo na povrch – nejdřív prostřednictvím nočních můr a potom jsem se i celkově zhroutila a skončila na antidepresivech. Najednou jsem měla pocit, že dokážu jen ležet v posteli a zírat do stropu. Příbuzní se mi snažili pomoct, ale marně. Dokonce jsem na čas skončila na psychiatrii. Ten zážitek byl ale tak otřesný, že mi to dalo sílu na sobě pracovat a postupně jsem se zlepšila, abych mohla odejít a už se tam nikdy nemusela vrátit. Teď vím, že se nemám snažit zavděčit všem a že se o sebe musím víc starat i na úkor ostatních.

Zdroje: respondentky Tereza, Lada, Adéla, Kateřina

Čtěte také:

Reklama