Já vím, že už je to klišé a otřepaný fórek o smrtelné mužské chorobě na sedm. Ale nemůžu si pomoct, je na tom hodně pravdy. Nevěříte?
Po dlouhé době jsem se sešla se „starou" dobrou partou kamarádek. „Sto let" jsme se neviděly, ale co si myslíte, že bylo hlavním tématem večera?
Žádné hadýrky, kosmetika, hubnutí, jídlo a děti, ale celé se to zvrtlo a zamrzlo na jednom: stonavém chlapovi. Nemocný manžel, přítel, bratr, syn, prostě bytost mužského pohlaví s rýmou, angínou, chřipkou či končetinou v gipsu, to je jedno, chytly jsme se toho jak veš košile a už jsme jely.

Podej, přines, poskoč, popones…
„To znám“, na to jedna.
Druhá: „Co mě obzvlášť vytáčí, je způsob jeho mluvy: Pološeptem, na-mááá-ha-vě, jako by byl v posledním tažení, mě volá, když zrovna nejsem v místnosti. A když okamžitě všeho nenechám a nepřispěchám, začne bouchat do zdi. Přiběhnu a zjistím, že chce podat dálkový ovladač.“
„Jo a když zavolá kamarád, jeho hlas okamžitě změní barvu z nemocné na zdravou,“ dodá třetí.
„No jasně, jak to víš?“
A ta výjimka?
Mlčky nás pozorovala, její hlava lítala z jedné na druhou jak při tenisovém zápase, a pak suše pronesla: „Takový jsou holt mužský, s tím se musíte smířit.“ To bylo něco na nás, hned jsme se na ni sesypaly jak fúrie a jedinou polehčující okolností, která nám zabránila v násilí, byla skutečnost, že žije delší dobu sama.
„Holky, jak ráda bych se o toho svýho lazara starala, kdybych nějakýho měla.“
Tak to chodí, haj hou.
Ale abychom neházely všechny chlapy do jednoho pytle, existují i vzácné výjimky. Já osobně znám jednoho, kterému může přejet nohu zadní kolo traktoru, a on si na to dá heřmánkový obklad. Tady se však přímo nabízí otázka, zda za tou statečností nevězí spíš panická hrůza z bílého pláště.
Chtěla bych zdůraznit, že nemluvíme o závažných, či dokonce smrtelných chorobách. Tam je naše role oddané pečovatelky samozřejmostí. Řeč byla o běžných nemocích, drobných chirurgických zákrocích a poraněních třeba při fotbálku nebo kutilských pracích.
A jaké máte zkušenosti s ošetřováním vaší drahé polovičky vy? Vydrží ženská víc než chlap?
Nový komentář
Komentáře
Vezla jsem tátu na polikliniku, aby mu vyndali tukovou bouli - zákrok na 15 minut... Než vešel do ordinace, tak se mě a mamky ptal, co by nám mohl odkázat...
Jo Jo taky musim se přidat.když má moje polovička rýmičku taky umírá...je to asi všude stejný
Pravdou je, že někdy jsou rýmy jejich nejtěžší chvíle.
Partner je čerstvě po úrazu, bez berlí se neudrží na nohou, bolí ho to jako
a ani necekne. A ještě chodí do práce...tedy vozím ho. Když měl chřipku, taky nefrflal. U něj prostě neplatí, že jak je chlap nemocnej, je lepší si vzít v práci čtyřiadvacítky
nejhorší chlapská nemoc je rýmička
u znám to už od svého ta´tky a i manžela
Vivian: Můj chlap má taky vždycky horší průběh, i když se evidentně nakazil ode mne. Včetně vyšších a delší dobu trvajících horeček, prostě to tak nějak umí
Mě připadá, že když má chlap rýmičku tak umírá, ale když mu opravdu něco je tak se snaží hrdině maskovat, že to nic není.
jojoo ma draha polovicka prave umira na chripku
, je to zazitek
Teďko jsem si přečetla ten perex.
Proč jsem to dělala!
Můj partner měl před měsícem chřipku, a tak jsem se o něj starala a vůbec mi to nevadilo, protože byl nemocný snad poprvé co jsme spolu. Zato táta je už od Vánoc pořád nemocnej. Jednou ho bolí břicho, pak na prsou, u srdce, pak měsíc zub, pak hlava atd atd... Takže mamka už na něj ani nereaguje, už nemá sílu...
Tak tohle je přesně můj otec. Toho jsme si doma užili při teplotě 37-37,2 - uvař mi čajíček, dones do postele apod. Když jsem měla před pár lety chřipku s horečkou 39,8 - můj rekord, tak mi na to řekl - ty to snášíš lépe než já 37
.
Já žádnýho takovýho chlapa nepoznala
, tedy jako partnera. Ale v dětství jsem si všimla, že je rozdíl mezi tím, když stoná máma a když stoná táta. I když šlo o stejnou chorobu, tak u táty měla většinou mnohem těžší průběh
Hm... Můj drahý má teď taky rýmičku. Je mu blbě? Je. Ale jede na 100 %
Majucha: To jo, venku! Ale pak přijde domů a umírá na rýmu. To je všude stejný, ti naši jsou taky v práci za hrdiny
Ten můj mi hrdinně vyprávěl jak ho bolelo břicho a nikomu nedovolil zavolat záchranku. Když ho odvezli, chyběly tři hodiny do prasknutí slepého střeva.
To jsem ho ještě neznala.
Když mi to vyprávěl vyslechl si ode mne takový monolog, že teď mohu prohlásit, že už by mi podobné překvápko nepřipravil a přiznal se včas.
1x jsem volala záchranku, když mi tvrdil, že umírá a svíjel se v křečích na posteli- když přijeli, seděl na posteli jako hrdina a tvrdil jim, že mu nic není
. Od té doby se o svá bebí stará sám.
U nás je spíš opačný problém, když chlap onemocní a sám ví, že by měl vypnout a zůstat den dva v klidu - neskutečně se nudí. Nedávno, v sobotu, byl už tak protivnej, furt se mě ptal, co má dělat. I navrhla jsem mu, ať si jde uklidit do skříně a vyřadí starý šatstvo. Šel. A rád!
lindaa: hm na mně trošku hustý...
Tak tohle neresím. 1)mám chlapa, kterýho kdyz neco bolí nebo neco chytne tak zaleze do postele a chce mít absolutní klid. A hlavne svou chorobou neotravuje druhé. Ze je tzv. smrtelne nemocný poznám podle toho, ze místo kafe, kterého normálne vypije hektolitr denne, mi chodí na caj. 2)V pocátcích naseho vztahu jsem velice rychle zjistila, ze manzel nemá ochranárskou/pecovatelskou vazbu na ostatní cleny rodiny a podat pomocnou ruku u neho neexistuje. Pokud onemocním já, tak si horký caj musím do postele donést sama a od neho se tak dockám dotazu, zda uvarím a nebo jestli si má neco namazat. Zvykla jsem si a ani mi to nevadí, nicméne kaslu na jeho choroby. Kdyz ho vloni chytnul zlucníkový záchvat, tak jsem ho poslala hekat do loznice, protoze jsem pres nej neslysela TV. Jo ale po pár hodinách jsem mu podala telefon, aby si zavolal pohotovost.
U nás je to naopak - muž je statečnej a já jsem bolestín