Dobrý den,
ráda bych se podělila o svůj příběh a asi i chtěla varovat čtenářky, kterým by se něco podobného mělo stát. Bylo to celé vyčerpávající a já bych na to znovu neměla sílu. I když bych to asi znovu zažít chtěla.

Že vám musím napsat, jsem si uvědomila, když jsem četla středeční články z noci. Zažila jsem totiž něco podobného. Přítele jsem měla už od druháku od vysoké, moc hodný kluk to je, ale pamatuji si, jak mě tenkrát musel dlouho „ukecávat“. Já dělala chemku, on matfyz. Časem se ukázalo, jak skvělý mužský to je, když mi onemocněl tatínek a on za ním jezdil do nemocnice i beze mě. Tenkrát se s tátou hodně sblížili a doma už nebylo „co řešit“.

Pokud je vám divné, že nepíšu nic o tom, jakou romantiku jsme spolu prožívali, tak protože jsem nikdy žádnou romantiku necítila. Přítel mě vždy miloval daleko víc než já jeho. Byl skvělý, dalo se na něj spolehnout, ale necítila jsem takové to ONO. Nebušilo mi srdce a docela jsem se tím trápila.

Pak jsem se, už po škole, se vším v práci svěřila kolegyni ve výzkumáku. Kdybych to neudělala, mohla jsem mít asi klid, ale kdo ví. Řekla, že mě seznámí s jedním kolegou z jiného oddělení. Udělala to ještě ten samý den. Nebylo to na první pohled, jak se říká, ale hned na ten druhý ano. Vysoký, tmavovlasý a s takovým tím nenuceným charisma, které si vás úplně připoutá během pár rozhovorů.

Najednou jsem měla přesně to, po čem jsem celá ta léta toužila. Bylo to skvělé, mohli jsme si povídat i o oboru, měli jsme daleko více společných zájmů než s mým přítelem a hlavně to mělo tu jiskru! Byla jsem jako vyměněná. Řekla jsem mu, že mám přítele, ale dál jsem to nerozváděla. Tři měsíce jsem vedla dva paralelní vztahy.

Se stávajícím přítelem jsem se potom rozešla a přestěhovala se ke svému idolu. Jenže jakmile jsem to udělala, dolehly na mě výčitky. Bývalý se na mě vlastně ani nijak nezlobil, všechno přijal naprosto klidně a já myslela, že jsem to zvládla. Ale pak jsem si začala uvědomovat ty detaily, kterých jsem si nevšímala předtím.

Pak jsem to musela říct i doma, kde se spustila neuvěřitelná scéna. Měli pravdu, můj přítel mi nikdy nic zlého neudělal. Ale ten současný taky ne. Teď, když to píšu, už se na to dívám trochu s odstupem, ale tehdy jsem musela být úplně mimo. Ten rok, který následoval, mám jako v mlze. Byla jsem přecitlivělá, podrážděná, ubrečená... Ano, jednou jsem se vrátila k původnímu příteli, abych ho zase opustila a šla za svou velkou láskou.

Absolutně netuším, jak je možné, že mě ani jeden neposlali k šípku, já bych to určitě udělala. Jenže oni byli oba skvělí a milující. A já jsem je měla ráda oba. Každého ale jinak. Navíc do toho ještě tlak rodičů... Nakonec jsem byla už zralá na psychiatrii. Řešení mě nenapadlo ani vzdálené.

Nakonec to za mě vyřešil můj idol. Byl už na tom podobně špatně jako já a řekl mi, že už se nemůže dívat na to, jak se všichni ničíme. Vzal práci na univerzitě v Sydney. Když jsem se to dozvěděla, omdlela jsem. Následující týden jsem probrečela. Vlastně skoro celý měsíc. A celou tu dobu se o mě staral můj původní přítel. Teď jsem na konci druhého měsíce a dám mu dítě, o kterém mluvil od studií.

Jenže uvnitř mě sice roste nový život, ale ve mně něco umřelo. Celá polovina. Všechno, co s sebou vzal kamsi ke klokanům. Občas si píšeme a přeje mi jen to nejlepší. Prý si tam někoho našel krátce po příletu. I to usnadnilo rozhodování s dítětem. Budu určitě šťastná, až se narodí. Určitě budu. Ale nikomu nepřeji, aby si prožil to, čím jsem prošla já. Nikomu.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY