Osudy dětí z kojeneckých ústavů a dětských domovů bývají často smutné. Co všechno si takové děti musí prožít... Naštěstí hodně z nich skončí v nových rodinách, kde se o ně s láskou starají a jsou rádi, že je mají.
To mohou potvrdit manželé Ivana s Danem. Oběma už bylo přes třicet, když zjistili, že vlastní dítě mít nebudou. A tak se rozhodli pro adopci - před dvěma lety adoptovali roční holčičku. Na dítě čekali dlouho, ale nakonec to dopadlo dobře. Teď už je i malá Romanka spokojené dítě.
Takhle to ale asi nebylo, když jste si malou přinesli domů?
Ivana: Nebylo... Nerada na to vzpomínám. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že máme doma konečně dítě. Ale když jsem viděla, jak Romanku nic nezajímá, jak byla úplně apatická, jen ležela nebo seděla, dívala se kolem... bylo mi do pláče.
Dan: Romanka byla hodně zanedbaná. Ale na to nás všichni upozorňovali, že dětem se v ústavech nikdo nemá čas věnovat, takže většina dětí jen leží v postýlce a radši ani nebrečí. Romanka ani nechodila, to jsme ji naučili až my.
Jak dlouho jste čekali, než se pro vás našlo vhodné dítě?
Ivana: O adopci jsme měli zažádáno dva roky. Původně jsme chtěli bílé dítě, to jsme ale nakonec změnili, protože byla větší šance získat ho, když budeme chtít i romské nebo černouška. Romanka je napůl Romka, její biologická matka byla bílá.
Kolik bylo Romance, když jste ji poznali?
Ivana: Malé bylo půl roku. Už předtím jsme delší dobu chodili do dětského domova na různé pohovory s psycholožkou, měli jsme vyplněné všechny dotazníky, papíry, posudky, kontrolovali nás doma, jak žijeme, jaký máme spolu vztah... Chvílemi to bylo dost potupné. Když jsem si pomyslela, že každá feťačka nebo alkoholička může porodit dítě...
Dan: Už na to nemysli. Když jsme čekali už asi rok a půl, zavolali nám z dětského domova, že tam mají půlroční holčičku, je napůl romského původu, ale ještě bude chvíli trvat, než ji budeme moci dostat. Tak jsme se na ni byli podívat...
A jaké to bylo?
Dan: Ivanka se rozbrečela... Holčička ležela v postýlce, koukala na nás velkýma očima, ale nedala najevo vůbec nic, asi jí bylo všechno jedno.
Ivana: Říkali nám, že vůbec na nic nereaguje. Asi byla zvyklá pořád jen někde ležet. Když jsem si ji pochovala, věděla jsem, že si ji vezmeme.
Jak dlouho to potom ještě trvalo?
Ivana: Asi tři měsíce trvalo, než se jí biologická matka vzdala, její otec už tou dobou nežil. Občas jsme si pak Romanku brali domů na víkend, potom jsme si ji mohli vzít i na delší dobu.
Dan: A adoptovali jsme ji, když jí byl rok.
A jaké je to teď, po dvou letech? Máte s Romankou nějaké starosti?
Ivana: Ani ne, Romanka je teď docela spokojené a šťastné dítě. Občas mívá záchvaty vzteku, ale to mají asi všechny děti. Jinak celkově mi připadá trošku míň citlivá, ani se moc nechce mazlit.
Dan: To jsme taky věděli, že tyhle děti dlouho neznají, co je to cit, takže jsme s tím počítali.
Ivana: Ale stejně mě to občas mrzí...
Dan: Co se dá dělat. Jinak je malá moc šikovná, mluví krásně, všechno jsme ji naučili.
Ivana: Jsem ráda, že ji máme.
Nový komentář
Komentáře
¨Přeji nejen rodičům,ale i Romance moc a moc zdraví a mnoho krásných chvil.
LadyZ — #20 no přesně podobný příklad znám, otec byl ředitel školy, matka s klukem zůstala doma až do nástupu do první třídy... někdy koelm 15 let se to zvrtlo... několikrát je okradl, platili za něj dluhy...
gerda — #10 No právě, to je snad jediné, čeho bych se bála... a bohužel u dvou známých rodin se časem tyto "geny" projevily a dosud bezproblémové dítě se ze dne na den neuvěřitelně změnilo...
peetrax — #37 asi jak kde. Já byla v roce 1976 - plus mínus - s dcerkou na pokoji po operaci třísené kýly. Byla to vojenská nemocnice. Myslím, že si spočítali výhody mít zdarma ošetřovatelku dítěte po operaci.
kobližka — #34 šmankote.
No celkem závidím dnešním dětem a maminkám, že když už, tak můžou být ve špitále spolu. To tehdy za mě v tom r. 82 nebylo...
Přeji,aby už Romanka měla v životě jenom štěstí.
evelyn — #24 To znám taky ze své zkušenosti.Moje dcera byla v 15 měsících veselá,žvatlala,uměla spoustu věcí....pak musela do nemocnice,jen na 10 dní a vrátila se taky apatickák,kani po mě nevztáhal ručičky,zadeček rozpíchaný,opruzeniny kam se podíváš.Doma jsem brečeli všichni.....co myslíš?Dávali těm mrňatům hysteps,aby neplakaly...
Hlavně,že vše dobře dopadlo.
Lucie Paličková — #29 těžko můžu nevidět tendenční článek, když dokola jako kolovrátek zdůrazňujete, jak bylo to dítě v ústavu zanedbávané. Ale pořád nevím, co by se tedy mělo s těmi dětmi dělat? S těmi, co nejsou "vhodné" k adopci? Které nikdo nechce?
Sirotčince byly už za Marie Terezie, a celkem pochybuji, že vbrzku nastane doba, kdy by vůbec nebyly potřebné. Nijak zvlášť se mi nelíbí znevažování práce lidí, kteří se v takových zařízeních o ty děti starají. Není to snadná práce, a já sama bych to nejspíš dělat nemohla. Ale někdo to bohužel dělat musí, a že to není možné na stejné úrovni, jako v milující rodině, to celkem dá rozum. 
A že rodiče mají radost z holčičky? Inu, ten tatínek to řekl hezky - co se dá dělat.
evelyn — #16 podobně mě prý domů vrátili poté, co jsem byla ve svých 9 měsících na operaci kýly. Vyřvaná, apatická, taková jakoby zaostalá.
Rikina — #21 Mluvili o době, kdy ji dostali domů nastálo, tedy v roce holčičky. Neočekávali vůbec nic, natož to, že dítě bude skákat radostí, byli upozornění, že děti z ústavů jsou jiné. Prostě viděli, že se dítě o nic nezajímá... Myslíte, že se v životě nesetkali s jiným dítětem?
A nemusíte hned kritizovat, ti rodiče si prošli těžkým obdobím. Teď mají radost z holčičky a vy v tom hned vidíte tendenční článek.
evelyn — #19 Rodiče neusoudili, vždyť to dítě viděli a vzali si ho domů. Jasně, roční dítě samozřejmě chodit nemusí, ale normálně reaguje na mluvení, směje se, snaží se komunikovat, hraje si... Malá prý jen ležela a nereagovala. Časem začala...
Dimsy — #18 Jasně, oni mluvili i o jiných věcech, tohle byl jen příklad. Malá prý nereagovala skoro na nic, začala až časem.
evelyn — #16 To je mi moc líto...
evelyn — #24 Věřím, že to člověka rozesmutní i po letech
Rikina — #21souhlasím, já mám oba rodiče a taky nejsem muchlovací. Vlastně jsem se tomu povinnému objímání a pusinkování vyhýbala vždy jak jen to šlo.. ne že bych naše neměla ráda, jen nemám ráda když na mě furt někdo šahá..
evelyn — #16 to je děsný
evelyn — #19 Asi tak. Zřejmě si někde načetli, co má mimino teoreticky všechno umět.
Mě pobavilo tohle - "Holčička ležela v postýlce, koukala na nás velkýma očima, ale nedala najevo vůbec nic, asi jí bylo všechno jedno." - A co čekali, že bude půlroční holčička dělat? Radostně mávat ručičkama a volat "tatínku, maminko, to jsem ráda, že jste pro mě přišli"?
Nebo řeči, že dítě je na jejich vkus málo citlivé a moc se nechce mazlit - za prvé, s čím to porovnávají? A za druhé - ono se pořizuje dítě kvůli mazlení? 
Ne každé dítě je nadšené z neustálého muchlání a ťutínkování, to nemusí mít nic společného se "zanedbáním". Co by asi říkali, kdyby měli vlastní dítě a ono jaksi nevyhovovalo těm jejich představám a parametrům - na co by to svedli pak? Nemůžu si pomoct, ale podle mě nejde o nic jiného než o tendenční článek s jasným zaměřením.
No přeju rodičům, aby se jim holčička vyvedla, protože teď to všechno začíná a vrozené disproporce se nedají ošálit. Před 30 lety známí adoptovali chlapce z děcáku a taky romského původu. Byli přesvědčeni, že z něj bude člověk, jakého chtějí mít . Ona lékárnice on inženýr ekonomie. Od patnáctého roku kluka začalo peklo, i když věděl co je zač, tak najednou se v něm ta jejich povaha probudila a co následovalo není k vyprávění.
Takže hodně štěstí.
evelyn — #9 blanca — #13 Moje dcera chodila někdy kolem desátého měsíce, syn až kolem roku a půl. Jen mi přišlo, že to, že v roce nechodila, nebyl ten nejlepší příklad zanedbání. Věřte mi, že z vlastní zkušenosti vím, jak vypadá roční zanedbané dítě.