Milá redakce,

ať je ten můj, jaký chce, a občas bych ho zašlapala metr pod zem, přece jen je něco, proč si ho vážím a neměnila bych.

Před 5 lety, když moje máma vážněji onemocněla (léčila se léta, ale přišla poslední fáze rakoviny), měly naše děti 4 a 1 rok a já byla na mateřské. Bratr jezdil po světě s kamionem, takže pomoc žádná.

Z úvodu to bylo jen odvoz po doktorech, nakoupit, uklidit, ale jak se nemoc zhoršovala, z  mojí milé a usměvavé maminky se pomalu stával ležák, kterému nebylo nic po chuti. Jezdila jsem 3x denně za ní i s dětmi, ale za pár týdnů už ani to nešlo.

Byla jsem nešťastná, že nic nezvládám. Potřebovali mě všichni a já si musela vybrat. V té době manžel na sebe postupně a nenápadně (kdyby mi to navrhnul na rovinu, asi bych na to nepřistoupila - přece bych to zvádla..) přebral téměř většinu péče o domácnost a děti. Navíc jsem se od mámy vracela domů, kde mě čekal manžel, který mě vyslechl, utěšil, nebo naopak jen nechal být, když jsem potřebovala být sama.

Celé to trvalo předlouhé 4 měsíce. Maminka zemřela, ale já jsem vděčná svému muži za lásku, pochopení a možnost být se svojí mamkou ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovala.

 

                                                                                 macasev


Jsem rád, že jsou mezi námi takoví chlapi.

A pokud nějaký takový poklad máte doma taky, tak proč se s ním nepochlubíte?

redakce@zena-in.cz

A pokud si ani nevzpomente, čím vám udělal radost, nebo čím vás rozlobil, tak to byste se nad sebou měla zamyslet....