Je spousta rodin, kde vládne železnou rukou žena. A může to mít spoustu příčin. Někdy takový generalissimus může zachránit i manželství. Prostě není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. I u Franty a Terezy.

žena

Jistě znáte půvabný televizní seriál Vlak dětství a naděje, ve kterém pošťák Josef Pumplmě, v podání herce Stanislava Zindulky, svoji ženu Annu Urbanovou, kterou ztvárnila Helenka Růžičková, láskyplně oslovuje: Amazonko.

Vlak dětství a naděje (1985)

Když zařve, i pes zalehne do boudy

Jednu takovou Amazonku ve svém okolí opravdu znám, je to moje bývala spolužačka. A ta když zařve, i pes zaleze do boudy.
Jmenuje se Tereza. Ono už to samotné jméno evokuje: Tereza má nervy ze železa.
Tato Tereza však má i svaly ze železa.
Už odmalička to byla taková, mírně řečeno - silná holčička, a protože si její otec, mimochodem voják z povolání, vždycky přál kluka a ono to nevyšlo, udělal takovou malou vojandu z Terezky.
Už ve škole nás peskovala a dávala nám různé úkoly. Někteří slabší jedinci se jich ujali, jiní zavčas odmítli. Ale báli se jí i kluci, protože měla sílu jako býk.

Kdy se vdala, to jsme ani nepostřehli, po základní škole jsme se rozprchli a neměli jsme přehled, kdo co dělá, natož kdy se která holka vdala a kluk oženil.
Až jsem ji zhruba před měsícem potkala, když jsem byla na návštěvě u rodičů. Ani se moc nezměnila, ze silné holčičky se jen stala silná žena, obličej má stále kulatý jak měsíček, ale skoro žádnou vrásku.
„No to je náhoda, jak se máš? Co děláš, prý jsi v Praze?“
Příval otázek byl o hodně delší, chvíli trvalo, než mě pustila ke slovu, nicméně poslední věta byla:
„A jdem k nám na kafe.“
„Ne, Terezko, promiň, já nemůžu, mám strašně málo času, mamka na mě čeká, odpoledne jedeme ještě za tetou…“
„Nekecej a pojď, bydlím tady kousek, za půl hodiny jsi zpátky.“
Rafla mě svojí silnou rukou pod paži a nebylo úniku.
„Tak dobrá, ale jenom na chvilinku.“

Barák jak hrad

Když jsme se blížili k jejímu baráku, pochopila jsem, proč mě Terka tak urputně zvala na kávu. Chtěla se pochlubit. Barák jak hrad (uklízet bych ho ale nechtěla).
Uvnitř to měla zařízené podle svého vkusu, všude samý porcelán, ale také třeba obrovský krb, domácí kino…
„No, nežiješ si špatně,“ řekla jsem jí. „Barák máš větší než celý náš činžovní dům i se všemi nájemníky.“
Zasmála se: „A to teprve až uvidíš zahradu.“
Musela jsem si projít celou její rozlehlou zahradou se skleníkem, podívat se na krytý bazén, a pak už jsme šli konečně na to kafe.
„Frantóóó?“
Zařvala hlasem, že mi málem zalehlo v uších.
„Dvakrát kafe a rozkroj tu bábovku.“
„Ne, já nebudu, na Vánoce jsem hodně přibrala.“
„Nekecej, ta je z domácích vajec.“

Odněkud z horního patra přišel Franta, její manžel. Řeknu vám, zmiňovaný pošťák Pumplmě je proti němu sumo zápasník. Chlap jak houžvička.
„Dobrý den, já jsem Franta,“ představil se mi. „A Terinko, nedáte si i škvarečky?“ zeptal se ženy (mě ne).
„Jasně, dones to sem.“
„Ne, Terko, fakt nechci, mamka mě čeká s obědem.“
„Tak ti je Franta přibalí s sebou.“  

A tak zatímco Franta balil, já jsem se postupně seznámila s ostatními členy rodiny. Se dvěma psy, jednou kočkou a třemi syny. Dva byly takoví dvoumetroví habáni a jeden po tátovi - houžvička. Tereza je měla jako schodky, 14, 16, 18 let. Ale žádní zastydlí puberťáci. Stáli v pozoru jak vojáci, dokud nedostali rozchod, že už můžou jít.

V duchu jsem si vzpomněla na toho svého habána doma, že bych ho poslala k Tereze na převýchovu? Pozdě, ale vědět to dřív, tak jsem ho tam posílala alespoň na prázdniny, nebo místo vojny. :)

Tereza si odskočila na záchod a my jsme zůstali s Frantou sami.
„Teda, Terezka byla už ve škole taková rázná, se vším si poradila,“ snažila jsem se nějak opatrně navázat rozhovor.
Franta odpověděl:
„Musí, máme tři kluky, já jsem věčně na cestách (pozn. red.: dělá mašinfíru), to by si s nimi jinak neporadila.“
„Ale jinak je to moc hodná ženská, za nic na světě bych ji nevyměnil.“
Sotva to dořekl, Tereza zařvala z předsíně:
„Frantóóó, nevykecávej se, to je moje návštěva, upaluj škrabat brambory.“
„Teda ty mu dáváš kapky,“ řekla jsem jí, když si vyměnili místa na sedačce.
„Co kapky? Na chlapy musíš být ostrá, jinak ti přerostou přes hlavu a už je nikdy nedáš do kupy.“

Není všechno, jak to vypadá

Rozloučili jsme se a já se vydala s malým opožděním k rodičům. Když jsem řekla, že jsem byla u Terezy, že se to nedalo odmítnout, mamka mi pozdní příchod odpustila.
„Chudák holka, ta si taky užila.“
„Tereza?“ podívám se na ni nevěřícně. „Vždyť je doma jako generál, manžel i kluci skáčou, jak ona píská.“
„Ono to není, jak to vypadá. On ten Franta, když se poznali, tak to byl takový místní ožrala, věčně se válel v příkopu, první žena od něj utekla, to až co je s Terezou, tak seká latinu. I ten barák postavili sami, skoro vlastníma rukama. Ta se tam hodně nadřela.“
„Aha, to jsem nevěděla, no ale on teď vypadá spokojený.“
„Bodejť by ne, ta ho vyhrabala z úplného dna, může být rád, že ji má, kdyby ona nebyla takový generál, tak by to s ním dopadlo špatně. I kluci jsou moc šikovní.“

Na druhý den jsem odjížděla zpátky domů a poslala jsem Tereze sms, že ještě jednou děkuji za milé pozvání, a až bude v Praze, ať se staví.
Přišla mi odpověď: „Holka, to já nevím, kdy se dostanu do Prahy, ty sem jezdíš častěji. Tak zase přijď, Franta nám něco dobrého uvaří. :)“

 

Reklama