Byla jsem těhotná a přes pupek už jsem si neviděla ani na vlastní nohy. Sotva jsem se valila. Bylo to období, kdy jsem potřebovala pořád čůrat. Jediný veřejný záchod ve městě jsem v té době financovala převážně já. Na nákupech jsem se motala v jeho dosahu a za dobu strávenou ve městě jsem ho navštívila i 8x.


Ten den jsem vzala za kliku a s panikou zjistila že je zamčeno. Na dveřích pidi cedulka s nápisem „z provozních důvodů zavřeno" mě dorazila. Co teď? Snažila jsem se jako velká holka vydržet, ale měchýř si žádal své a já odmítala soukat se z lacláčů a na náměstí vystrkovat zadek.


To už jsem se šourala šnečím tempem s nohama pevně u sebe a marně v několika obchodech prosila jestli můžu použít jejich WC. V tom jsem si všimla nedovřených dveří u jednoho vchodu do domu. V nouzi nejvyšší jsem vešla a u prvních dveří zazvonila na zvonek. Když se nic nedělo, stiskla jsem tlačítko a držela. Vůbec mi nedošlo že majitel by mohl být v práci. Funkci mozku převzal měchýř...


Po nekonečné době se otevřely dveře a v nich stál rozespalý chlápek v trenkách, evidentně naštvaný, že ho někdo vzbudil. Já ani nepozdravila, nic nevysvětlila a jenom zasténala:

„Kde máte záchoooood????"

„Coooo?" zněla odpověď. To už jsem se nacpala do chodby a vedená instinktem neomylně našla ty pravé dveře a s obrovskou úlevou vykonala své. Nad měchýřem opět převzal vládu mozek a mě se hanbou z „komůrky“ nechtělo ven. Když jsem se vysoukala chlap v chodbě na mě zuřivě koukal a já plaše vysvětlovala, že jsem těhotná a fakt jsem nutně potřebovala.

„Že jste v tom mi došlo, ale proč si z mého bytu děláte veřejnej hajzl, to nechápu?" Vysvětlila jsem mu situaci, on se uklidnil a já se chystala k odchodu. Poděkovala jsem, podala mu ruku a v tom se otevřely dveře a v nich nějaká žena. Několik vteřin zírala a potom nastala mela. Hádka jako z italského filmu, slovník při kterém by se červenal i dlaždič a já nechápavě zírající co se to děje. Pán jenom koktal:

„Ale miláčku to není tak jak si myslíš...." Vložila jsem se do toho, abych vše uvedla na pravou míru. To jsem ale neměla dělat. Fůrie obrátila pozornost na mě a než jsem se na nějaké vysvětlení zmohla dostala jsem průplesk a k tomu nepřeberné množství titulů. Využila jsem momentu a prchla z bytu. Tváře mi hořely a hlava si danou situaci pomalu přebírala. Slzy mi tekly kolena se klepaly a já byla úplně mimo.

Vše mělo ještě po pár dnech dohru. Byla jsem s manželem ve městě nakoupit a v jednom obchodě si mě všimla ona dotyčná, co mě tak potupně ztrestala. Před lidmi se do mě pustila, že jsem coura, co rozbíjí manželství a že si toho jejího můžu nechat. Ale prý má jenom to, co mu naházela do těch kufrů. Víc že mu nedá. Já jen nechápavě zírala, manžel nic nechápal a paní paní řvala a řvala. Když se nadechovala, skočila jsem jí do řeči a vysvětlila jí jak to bylo. Představila mého nechápajícího muže a poprosila jí o prominutí, že jsem použila její WC.

 

Paní si vše vyslechla se značnou dávkou nedůvěry, ale nakonec se začala smát.
"Budu muset zavolat tchýni, že si ten svůj poklad zase vyzvednu. Já jsem mu v ten den spakovala kufry a vyrazila ho. No, co jsem měla dělat, když přijdu dřív z práce a načapu ho v chodbě s těhulí?" Lidi se rozešli a já musela manželovi celou tu potupu vylíčit. Smál se až slzel. Jenom mě ještě dneska při té vzpomínce štípou tváře. Já, která nikdy nedostala výprask, tenkrát dostala nářez za něco, co jsem ani neudělala.

kominice

Teda, chápala bych, že by paní takto vylétla, kdybyste samou radostí z vykonané potřeby jejího manžela objímala. Ale takto formální rozloučení mezi dveřmi, by mě asi nerozházelo ani jako žárlivou manželku. :) Děkuji za zábavný příspěvek a posílám vám za něj White Tea od Pickwicku, aby jste u šálku dobrého čaje mohla psát další podobně zábavné příspěvky.

Reklama