pregnant

Muži jsou různí a různě reagují také na partnerčino těhotenství. Někteří o něm nechtějí ani slyšet, jiní ho začnou vnímat až ve chvíli, kdy ji nemohou pořádně obejmout, ti zabedněnější si svoje děťátko plně uvědomí, až když leží řvoucí doma v kolébce, a někteří si ho uvědomují od začátku a postaví se k tomu jako správní chlapi.

Pak jsou taky ti, kteří se k tomu postaví jako správná ženská. Opravdu někteří muži, ač jich není příliš, prožívají partnerčino těhotenství tak empaticky, jako by plod rostl pod jejich srdcem. Zakulacuje se jim bříško, potýkají se s vlastní hormonální bouří, ranními nevolnostmi a pravidelně se věnují dechovým cvičením. Někteří tuto tragikomickou směs ochutí i špetkou hysterie. Některé domorodé kmeny prý mají dodnes ve zvyku, že muži imitují těhotenství, porod a šestinedělí. Říká se tomu kuváda. V naší moderní společnosti jsou však příznaky těhotenství muže považovány za záležitost psychologického rázu. Někteří odborníci ji vysvětlují jako vytěsněné pocity viny za to, že muž přivedl ženu do jiného stavu.

Že na těhotné muže nevěříte? Pak si přečtěte příběh jedné z vás, která má taťku v jiném stavu doma.

Začalo to jednoho krásného dne. Očekávala jsem své dny a stále nic. Neplašila jsem, občas mi cyklus vynechal třeba dva nebo tři měsíce. S těhotenstvím jsem nepočítala, přece doktorka říkala, že nemůžu otěhotnět, nejméně do operace, kdy mi odstraní srůsty. Pro jistotu jsem si ale udělala těhotenský test. Za chvilku se jdu mrknout, a co nevidím, dvě čárky. „Fajn, to ještě nic nemusí znamenat, že jo,“ říkám si. „Nebudu raději plašit a předčasně se radovat, třeba je vadný test. Objednám se k doktorce a ta mi určitě řekne více.“

Přesto jsem to ještě ten den řekla příteli. Vytřeštil na mě oči, pak se usmál a řekl mi: „Hm, a kdy hodláš jít na gyndu?“ „Nevím, musím se učit na státnice, mám je příští pátek, takže se příští týden objednám a další půjdu.“ Zamrzl mu úsměv a na tváři se mu zračil jakýsi vnitřní boj o zachování příčetnosti: „To si děláš srandu? Cože, až za 10 dní? Uvědom si, jde o život našeho dítěte!“ „Jsem to ale nezodpovědná matka,“ pomyslela jsem si a dál to neřešila v domnění, že z radosti se má drahá polovička chvilkově pomátla a určitě ho to přejde.

Omyl! Byl to teprve začátek. Celých 10 dní byl jako na trní. A po potvrzení od doktorky, že těhotná skutečně jsem, to vypuklo naplno. Denně jsem měla na talíři výčitky, že málo jím, dostávám do sebe málo živin a miminko takhle vlastně okrádám. A snad aby mi názorně ukázal, jak mám správně a vyváženě jíst, pustil se do příprav večeří, které stejně povětšinou nejen sám uvařil, ale i sám snědl. Za dva měsíce přibral 15 kilo, já zhubla.

V prvních osmi týdnech jsem byla vděčná, že se ještě nemusím potýkat s ranními nevolnostmi. Jemu to vadilo. Pojal totiž přesvědčení, že těhotné ženy zákonitě musí po ránu zvracet. A jakožto vzorný otec, který chce jít vždy příkladem, se těch ranních nevolností ujal sám. Trávil od té doby po ránu na toaletě víc času než já za celý den a vycházel se zeleným obličejem a rukou na žaludku.

Když už na mě nevolnosti „konečně“ přišly, zálibně mě pozoroval. Pak s úsměvem podotkl: „No vidíš, a už je to tady.“ Od té chvíle jeho nevolnosti ustaly, vystřídala je ale panika.

Moje „ranní“ nevolnosti se totiž protáhly až do nočních hodin.  „Říká se ranní nevolnosti, a tobě je blbě i v 7 večer, to je divný. To máš z těch diet, ty si strkáš prsty do krku, protože se bojíš, že přibereš, proto ještě nepřibíráš. Jasný, a jsme doma. Zrovna jsem to četl na internetu, jaký mají bulimičky problém, když otěhotní,“ vyčítal mi.

Pokusy o vysvětlení, že vážně nejsem bulimička, se míjely s účinkem. Vzal telefon a jal se volat své sestře, která si tím prošla třikrát, tak určitě ví víc než já. Slyšela jsem ho, jak zvýšeným tónem se ptá: „Hele, Romi, když jsi byla těhotná, jak často jsi zvracela. Cože? Co? Ty jsi na záchodě i usínala? A kolik bylo hodin? Hm, aha, no tak jo, dobrý, no já jen, že se říká ranní nevolnosti. Tak jo. Měj se, ahoj.“ Vytušila jsem, že mu řekla, že zvracela od rána do noci.

Druhý den přišel s omluvou. Aby si mě udobřil, přinesl i dárek - kalhoty na gumu, aby mělo miminko v břiše pohodlí a nic ho netlačilo. Jedny koupil i sobě. Zatímco on přibírá slušně, bříško se mu zakulacuje a kalhoty mu padnou, já budu muset ještě počkat, až mi do kalhot mimčo doroste.

Často připomíná, co by těhotná měla/neměla dělat, a vše názorně předvádí na sobě. V noci mě budí, že nesmíme spát na břiše, aby se plod neumačkal. Přes den kontroluje, kolik jsem snědla, vypila a kolik toho vrátila. A na sobě předvádí, že to jde i líp. Někdy mám chuť ho praštit. Jenže jeho hormonální nerovnováha mu přivodila přecitlivělost, a tak se při sebemenší výtce urazí. A já nevděčnice, která si jeho péče neváží, to ještě všechno vykecám. A teď si z něj jeho tchyně utahuje, jestli ho vůbec může požádat o pomoc při stěhování, když nemůže zvedat těžké věci. Snad nebude moc zklamaný, že na konci toho všeho porodím dítě jenom já.

A pak že to mají muži s těhotnými ženami těžké.

Jak váš partner prožíval vaše těhotenství?

TÉMATA:
TĚHOTENSTVÍ A POROD