5e5f84c8aec7eobrazek.jpg
Znáte to. Žijete si den po dni v relativně zaběhlých kolejích, a najednou se před vámi vynoří něco nepříjemného, co je třeba řešit – za půl roku, za měsíc, za týden. Myslíme na to a podvědomí pracuje. Největší obavy vzbuzují obvykle rozličné lékařské zákroky, které musíte podstoupit vy osobně nebo někdo z vašich blízkých. Nikdo je nemá rád.
 
Pětadvacetiletá Alena prožívá prý srovnatelná muka v situacích, kdy musí jít něco vyřídit na úřad. „Mám úplnou fóbii,“ přiznává. Několik nocí před tím nemůže spát, cuká jí oko a obvykle se přihlásí i další symptomy neadekvátního strachu jako je například svědění pokožky či zvýšený tlak.
 
„Připadám si jako blázen. Vím, že takový strach není normální a nemám k němu vlastně žádný důvod,“ mluví zcela rozumně a v tuto chvíli bez známky emocí. Přitom ví, že až příště půjde zase něco vyřídit, bude si – dle jejích vlastních slov – připadat jako imbecil.
 
„To, že tam většinou bloudím a marně hledám, kam mám vlastně jít, je to nejmenší,“ říká a dodává, že nejhorší prý je, když má na místě něco vyplnit. Nejen že najednou nedokáže téměř přečíst zadání úkolu – písmenka se jí rozbíhají před očima, ale nevzpomíná si ani na takové základní věci jako je vlastní telefonní číslo... Příslušné kolonky tak většinou vyplní špatně, musí vše přepisovat, ptát se zas a znova na to, jak to má udělat.
 
„Přitom za normálních okolností fakt nejsem tak neschopná. Odmaturovala jsem bez problémů a také v práci jsou se mnou spokojeni,“ obhajuje se a nahlas přemýšlí, co by za jejím neobvyklým problémem asi mohlo být. „Je pravda, že když šla po škole něco vyřizovat na úřad poprvé, natrefila jsem na velmi nepříjemnou paní. Doslova se po mně vozila a kompenzovala zřejmě nějaké svoje osobní neúspěchy. Připadala jsem si bezmocná. Byla jsem mladé vyjukané jelítko a její zlá slova mi dlouho zněla v uších. Přemýšlela jsem o nich déle, než bylo zdrávo a zřejmě mě to poznamenalo více, než jsem si ochotna připustit,“ krčí rameny.
 
Také ví, že kdyby se tomu postavila čelem, bude asi všechno jinak. „Ale já jsem prostě děsná. Veškeré návštěvy úřadů strašně dlouho odkládám. Telefonuji tam a vymlouvám se na nemoc jako osmiletý záškolák. Vím, že si tím zcela zbytečně prodlužuji utrpení, ale nemohu si pomoci,“ ukončuje svoje vyprávění a nadějí, že jednou se jí to podaří překonat. 

Přečtěte si také: