Znáte to. Žijete si den po dni v relativně zaběhlých kolejích, a najednou se před vámi vynoří něco nepříjemného, co je třeba řešit – za půl roku, za měsíc, za týden. Myslíme na to a podvědomí pracuje. Největší obavy vzbuzují obvykle rozličné lékařské zákroky, které musíte podstoupit vy osobně nebo někdo z vašich blízkých. Nikdo je nemá rád.
Pětadvacetiletá Alena prožívá prý srovnatelná muka v situacích, kdy musí jít něco vyřídit na úřad. „Mám úplnou fóbii,“ přiznává. Několik nocí před tím nemůže spát, cuká jí oko a obvykle se přihlásí i další symptomy neadekvátního strachu jako je například svědění pokožky či zvýšený tlak.
„Připadám si jako blázen. Vím, že takový strach není normální a nemám k němu vlastně žádný důvod,“ mluví zcela rozumně a v tuto chvíli bez známky emocí. Přitom ví, že až příště půjde zase něco vyřídit, bude si – dle jejích vlastních slov – připadat jako imbecil.
„To, že tam většinou bloudím a marně hledám, kam mám vlastně jít, je to nejmenší,“ říká a dodává, že nejhorší prý je, když má na místě něco vyplnit. Nejen že najednou nedokáže téměř přečíst zadání úkolu – písmenka se jí rozbíhají před očima, ale nevzpomíná si ani na takové základní věci jako je vlastní telefonní číslo... Příslušné kolonky tak většinou vyplní špatně, musí vše přepisovat, ptát se zas a znova na to, jak to má udělat.
„Přitom za normálních okolností fakt nejsem tak neschopná. Odmaturovala jsem bez problémů a také v práci jsou se mnou spokojeni,“ obhajuje se a nahlas přemýšlí, co by za jejím neobvyklým problémem asi mohlo být. „Je pravda, že když šla po škole něco vyřizovat na úřad poprvé, natrefila jsem na velmi nepříjemnou paní. Doslova se po mně vozila a kompenzovala zřejmě nějaké svoje osobní neúspěchy. Připadala jsem si bezmocná. Byla jsem mladé vyjukané jelítko a její zlá slova mi dlouho zněla v uších. Přemýšlela jsem o nich déle, než bylo zdrávo a zřejmě mě to poznamenalo více, než jsem si ochotna připustit,“ krčí rameny.
Také ví, že kdyby se tomu postavila čelem, bude asi všechno jinak. „Ale já jsem prostě děsná. Veškeré návštěvy úřadů strašně dlouho odkládám. Telefonuji tam a vymlouvám se na nemoc jako osmiletý záškolák. Vím, že si tím zcela zbytečně prodlužuji utrpení, ale nemohu si pomoci,“ ukončuje svoje vyprávění a nadějí, že jednou se jí to podaří překonat.
Přečtěte si také:
- Všichni doufají, že v mém těle se vrátila jejich prvorozená, zlobí se na svou rodinu Lenka
- Karolína (29): Žiji v tlustém těle a neumím to řešit
- Kámen černý kyanit vám pomůže při panických stavech
Nový komentář
Komentáře
No jé, s úřady to mám podobné. Jak tam vlezu, připadám si jako blbec. A hlavně tak často na člověka koukají.
Dostanu formulář, vyplním, je to prý špatně odpoví naštvaně úřednice, dostanu instrukce, paní přeškrtá, ať vím jak to dobře vyplnit. Tak si to vezmu na chodbu, u stolečku vyplňuju jak paní řekla. Ale jsou obědy, úřednice se střídají. Takže je tam jiná. Vlezu dovnitř, úřednice mi to přeškrtá a dozvím se, že je to blbě. A mám to přepsat a vypnit jako jsem to měla předtím. Blázinec.
Takže nosit si formuláře domů by mi těžko pomohlo.
Taky sem se lekla když došel dopis s pruhem, že dlužím na zdravotním pojištění. Ať koukám doplatit nebo ohlásit zaměstnavatele který za mě neplatí. Marně vysvětluju telefonem a elektronicky, že je to proto, že jsem už dlouho v důchodu, že do té doby bylo všechno v pořádku. Také jsem se musela dostavit osobně a ještě donést na to lejstra. Sice za to člověk nemůže, ale ženská ječí na mě, co je to za bordel. Jako bych já mohla za to, že tam oni mají bordel. Jo, je to o lidech.
Hodné a milé úřednice jsem také zažila. Jen mám bohužel pocit, že těch druhých je víc. Takže chození po úřadech se taky děsím.
No, všude na úřadech asi s počítači a telefonem neumí, jinak si to nedovedu vysvětlit. Na pracáku chtěli telefon, mail... a pak když něco, došel mi doporučený dopis, ať si dojdu něco vyřídit osobně. A to opravdu nebylo přihlášení se na pracák, ale třeba blbé info, že se mám jít někam informovat na práci, co mi zadali za úkol. Nebo že nabídka už neplatí...
Ze sociálky mi zásadně chodí formuláře, které chtějí zaslat poštou. Ale samozřejmě, v každém znovu a znovu chtějí vepsat i e-mail a tel. číslo.
A kvůli inval. důchodu ještě rok co rok musím vyplňovat stejný formulář, jako od kdy do kdy jsem studovala, základku, střední..., kdy a kde jsem před přiznáním důchodu pracovala... asi doufají, že se jednoho roku člověku změní minulost. Dojde poštou, musím to poštou poslat. Přitom to je každý rok logicky stejné, v tom počítači to mají... Ale ne, stejně poštou. Na můj dotaz mi řekli, že když to nechci posílat poštou, ať si to tam dojedu vyplnit osobně.
Asi mám štěstí na úředníky - vždy vše v pohodě a klídku
Tak to bych se v práci asi zešílela. Přeju paní a každému kdo takto trpí, ať se to zlepší.
já se snažím být předpřipravená, ale radši na úřad zajdu, ať mi to zkontrolují. Není to sice často, ale občas se ta nutnost vyskytne. A pokud já přijdu slušně a s úsměvem, dostane se mi stejné odpovědi - slušnosti a úsměvů. Takže pohoda...
spousty věcí se dozvíte na internetu a pak se stejně dohadujete s úřednicí,která někdy ani nemá páru jak vám poradit
a ta její pravda je pravda i když je to blud.
Taky hned všemu na první pohled nerozumím. V takovém případě oslovím přítomného úředníka, že to dobře nechápu, nechci udělat chybu a ať mi to vysvětlí. Od toho tam je. Lidi jsou různí, někteří i natvrdlí a úřednící jsou za vysvětlení placení. Nejdu tam přece jako pachatel k soudu, ale jako rovnocenný občan.
… a co chodí slečna pořád vyřizovat na úřadech? Ve 21.století? Téměř všechno se dá vyřídit elektronicky. Formuláře jsou ke stažení na internetu, nebo si může vzít prázdný papírový, odnést domů, v klidu vyplnit tam. A přinést na ten úřad už vyplněný, pokud teda trvá na osobním vyřizování. Ale já si už skoro ani nepamatuju, kdy jsem musela osobně na nějaký "úřad". Máme datové schránky, máme portál občana, skoro každý úřad má svůj vlastní elektronický portál pro komunikaci s klienty, takže těch případů, kdy se opravdu nezbytně musí jít osobně na úřad, je minimum.