Nebudu vám lhát, jsem sportovec tělem i duší. A jsem taky typická holka, která fňuká kvůli rozbitému kolenu. Některé věci si vlastně ani neumím představit. Třeba to, že bych ztratila mobilitu a musela se potýkat v nějakým handicapem. O to více jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit tréninku para plavců na pražském Strahově pod vedením Honzy Nevrkly a jeho týmu z KONTAKT BB.
Simulovat nepohyblivost nohou není tak úplně možné, moje tělo by mým končetinám, které by byly spojené speciálními pásky, které se při para plavání využívají, velelo hýbat se. A tak jsem se stala na dvě hodiny pozorovatelem a snažila jsem se načerpat všechnu tu pozitivní energii, která z para plavců – dětí i dospělých – vyloženě čiší. A víte, proč? Protože si ze svého života umí brát maximum, a i s handicapem pracují a sportují na maximum.

Para plavání jako pozitivní pomoc

Pokud jste si někdy mysleli, že něco nejde, na trénink para plavců si zajděte. Zjistíte, že jsou některé naše problémy opravdu banální. Třeba já, po mém nedávném úraze, musím dodržovat pravidla a omezit některé činnosti. Po tom, co mi to bylo sděleno, upadla jsem do „depky“ a měla jsem pocit, že bez toho ten půlroční zákaz nepřežiju. A víte, co? Stačily dvě hodiny u bazénu a sledování, jak trénoval táta bez ruky a nohy, ve vedlejší dráze vidět jeho syna po dětské mozkové obrně, nevidomého malého kluka, pána s roztroušenou sklerózou nebo partu kamarádů o berlích a na vozíčcích, kteří společně trénují. To mi stačilo k tomu, abych si uvědomila nejen to, že mám nesmírnou kliku i s těmi svými omezeními a občasnými úrazy, ale hlavně, že je mezi para plavci mnoho talentů a nesmírně šikovných sportovců, kteří touží probojovat se na paralympiádu. A tak si říkám, není na čase podpořit tento super projekt a začít fandit, kromě všem těm našim „Jágrům“, „Ledeckým“, „Sáblíkovým“, „Moravcům“ a dalším, para plavcům, kteří si dost možná mohou přivézt domů také nějaký ten těžký kov a vzbudit v nás podobné emoce, jako u olympiády?

Rozhovory z bazénu

  • Rozhovor s Honzou Nevrklou, zakladatelem para plavecké školy Kontakt bB

Honzo, řekni našim čtenářkám něco o vašem novém projektu, který je teď možné podpořit na Hit Hitu.
Projekt na Hit Hitu jsme rozjeli proto, abychom dostali para plavání v KONTAKTU více do povědomí lidí a aby se o něm více vědělo. Ten projekt je totiž celosvětově unikátní. Unikátnost spočívá v tom, že podle jednotné metodiky a koncepce děláme program od začátečníků neplavců, od rehabilitace až k paralympijské reprezentační úrovni. Unikátnost je také v tom měřítku a počtu lidí, kteří jsou to programu zapojení. Díky školícímu programu jsme založili program nejen v Praze, ale i v Brně, Karlových Varech, v Českých Budějovicích, ale i v Ostravě, Plzni, v Jihlavě a plavání se stalo i součástí terapie osob po míšní lézi v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech.

Co je cílem projektu?
Cílem je získat peníze na přípravu a kvalifikaci plavců na paralympiádu. A umožnit plavcům zúčastnit se více kvalifikačních startů světové série. A pokud by se nasbírala nejvyšší částka milion, vybavili bychom strahovský bazén zvedákem, který pomůže handicapovaným plavcům do vody a z vody.

Jak se změnil přístup k handicapovaným sportovcům? Jak vnímáš posun a možnosti v oblasti para plavání?
Posunulo se to zcela dramaticky. Za komunistů jsem vlastně o člověka na vozíku nezavadil. První člověk na vozíku, s nímž jsem se tváří v tvář setkal, byl můj spolužák Martin Kovář, který měl v lednu 1989 úraz. Bylo to velmi zvláštní vidět najednou, jak přijíždí do menzy na vozíku, když jsme ho všichni předtím znali jako velkého sportovce, specialistu lyžaře sjezdaře. To nechápete a najednou nevíte jak se s tím člověkem vlastně mluví.
Co se týče plavání, do vody v té době nesměli tito lidé vůbec. Za prvé s nimi nikdo neuměl tehdy pracovat a za druhé byli onálepkováni jako osoby nezpůsobilé vstupu do vody. Takhle to bylo zkrátka nastavené a trvalo dlouho než jsme toto tmářství prorazili. Dnes je to jiné, ale přesto je třeba dostat více do povědomí lidí, že jde o běžný trénink, při kterém jenom někomu něco „standardního“ pro plavání chybí, nebo naopak přebývá. Tento sport má totiž pro handicapované lidi mnohem větší přesah, a to nejen po fyzické, ale i po psychologické stránce.

Co je gró para plavání? Co je základem toho, aby mohli handicapovaní lidé plavat?
To je samozřejmě velmi individuální. Lidé po čerstvých úrazech nepřemýšlí o tom, zdali budou sportovat, ale spíše o tom, jestli se zvládnou obléknout, jaký bude jejich partnerský život, člověk se musí všechno učit znovu, i do té doby banální záležitost jak si dojít na záchod Proto jsme začali pořádat speciální kempy pro lidi po úrazech, kde se setkávali s těmi, kteří už prošli tou první etapou a mohli se od nich učit v praxi, že není třeba „házet si mašli“, i když to občas na mašli je i bez vozíku. Do pravidelného plavání zapojujeme ty, kteří chtějí a ti, kteří mají talent, čas a touhu trénovat.

Nevidomý Toník dochází na tréninky s tatínkem. „Postupuje. Neuměl nic, teď se udrží sám nad vodou, udělá čtyři tempa, dokonce i potopí hlavu. Snaží se, a hlavně ho to baví.“
Plavání tatínek vnímá jako velmi pozitivní pomoc. „Tím, že Toník nic nevidí, je třeba vytvářet mu představu toho, co ho čeká, co jak vypadá... Ale jsem moc rád, že se toho nebojí.“
„Doufám, že začne plavat i sám, ale to teď záleží také hodně na něm...“
  • Šáša, na vozíčku, 23 let, pracuje pro Kontakt bB

Jak dlouho plaveš?
Teď plavu svoji 16. sezonu.

A proč si začal plavat?
Ze začátku v tom byly hlavně rehabilitační důvody. Člověku trpícího spasticitou a má diagnózu DMO (dětská mozková obrna), jako jsem já, tohle hrozně pomáhá. Pobyt ve vodě mi pomáhá pohybovat se, zapojovat svaly, které jinak nezapojuji.
Postupem času v tom byla ale i socializační aspekt. Kolektiv podobně smýšlejících lidí mi moc pomohl a našel jsem si tu spoustu plaveckých kamarádů.
A samozřejmě už mám i sportovní ambice a plavecké závody.

A chtěl by ses dostat i na paralympiádu?
Samozřejmě, že bych chtěl. Výš už se totiž nikam nedostanete. Ale v rámci ambicí musí reálně každý plavec koukat na to, na co vlastně plavecky má. Na paralympiádu zatím nedosáhnu, ale třeba se mi to v budoucnu povede. Nejvýše jsem byl na Mistrovství Evropy.

Co vnímáš jako nejtěžší na tom začít plavat s handicapem?
Když odhlédneme od samotného přijetí handicapu jako takového, což je spíše na té psychicky-sociální rovině, co se týče vody a toho do ní vůbec vlézt a začít plavat, nejtěžší je asi překonat ostych a strach z vody. Proto je třeba s klientem na tom pracovat, aby se nebál a cítil se být v příjemném prostředí. Jakmile vznikne dobrý podklad, může se začít řešit technika a další potřebné aspekty s plaváním spojené.

A jaké byly vaše začátky?
Svůj první kontakt s vodou si už nepamatuji, ale bylo mi nějakých šest, sedm let. První dva roky jsem vždy s trenérem vlezl do vody, dělal jsem 15-20 minut uvolňovací cviky, adaptoval jsem se na vodu a pak jsem musel vylézt, protože mi byla děsná zima. Teď už odplavu trénink klidně na hodinu a půl.

Jak vnímáš přístup okolí v handicapovaným lidem?
Společnost a vůbec přístup k handicapovaným jde neuvěřitelně kupředu. Je to nesrovnatelné a ten posun je obrovský.

Para plavání a celý projekt můžete podpořit zde

Také si přečtěte:

Reklama