Je vašim potomkům třicet a ještě stále trůní ve svém dětském pokojíčku?  Nebo se odstěhovali, ale pořád vám dennodenně chodí luxovat ledničku a s klidem každý víkend vozí špinavé prádlo? Pak asi správně tušíte, že něco není úplně v pořádku…

granny

Některé děti z hnízda rodičů vyletí brzy a rády, jiné se osamostatňují jen velmi pomalu, pokud vůbec. Nemusí jít ale přímo o mamahotely. Přílišná závislost na rodičích se projevuje i u jedinců, kteří už žijí sami. Sice svým rodičům (a hlavně sobě) dopřávají soukromí, ale tak trochu pořád spoléhají na záchrannou rodičovskou páku. Typickými příklady jsou potomci, kteří si pravidelně „říkají“ o kapesné ve formě příspěvků na nájem, na oblečení, stravu nebo využívají už zmíněných prádelnických a jiných služeb. Jenže, co s tím? Není už váš „proutek“ trochu starý na to, abyste ho mohli ještě ohýbat? A kde se vlastně stala chyba?

Zakopaný pes je ve výchově

„Podstata celého takového problému vzniká už v rámci výchovy, kdy se mezi rodičem a dítětem vytváří příliš silné pouto,“ říká známý psychiatr a psycholog Jan Cimický. „Většinou se to stává u příliš úzkostných rodičů, kteří starost o potomka přehánějí. Fenomén závislosti na rodičích je častější ve vztahu matek a synů, z těch pak vznikají takzvaní mamánkové,“ konstatuje Cimický, ale zdůrazňuje, že v mnoha případech se příliš silné pouto mezi rodičem a potomkem na první pohled jevit nemusí.
„Ti lidé mohou vypadat zcela normálně. Vystudují vysokou školu a najdou si práci, ale v samostatném životě prostě neobstojí. Pořád přehnaně lpí na rodičích a doufají, že když budou muset řešit nějaký zásadní životní problém, bude to právě maminka nebo tatínek, kdo je vytáhne z bryndy,“ upřesňuje psycholog. „Ze svých zkušeností jsem to opravdu častěji viděl u mužů, kteří měli nezdravý vztah se svou matkou. Typické je to pak také u jedináčků nebo nejmladších ze sourozenců.“

Apelujte na soukromí

Tak dobře, maminčin chlapeček se nechce ani ve třiceti odstěhovat z domu, práci možná má, ale ambicemi zrovna dvakrát neoplývá. Přesněji řečeno, je prostě rád, že je rád, nic mu nechybí, tak jaképak copak?
„Taková situace je strašně obtížná a hodně záleží na osobnosti rodičů. Na tom, jestli si oni sami vůbec uvědomují, že takhle už to opravdu dál nejde. Nebo si to uvědomí, až když už je pozdě a musí se smířit s tím, že jim zkrátka potomek zůstane na krku, a až se oni „ztratí“, bude možná ztracený i on. Stát se rodičem je hrozně snadné a ne všichni mají dobrou výchovu odkoukanou od vlastních rodičů. Ne všichni byli zralí na to, aby mohli někoho vychovávat. Existují návody na všechno, ale na výchovu, na to vám nikdo žádný návod nedá,“ říká Cimický. U mamánků, kteří se nemají k odchodu z domu pak vidí jedinou možnost: „Podporovat ho, aby si našel známost. Jen tak bude mít motivaci najít si vlastní bydlení a rodiče sami mohou apelovat na jeho i jejich soukromí. Pak je ale samozřejmě důležité, aby se matky vydržely synům do života dále nemíchat a respektovaly, že už si ho zkrátka pro sebe ukradla jiná žena.“

Holky to většinou vzdávají

Jenže pupeční šňůru častokrát nejsou schopny odstřihnout ani samotné matky. První krok sice udělají, ale nakonec zvítězí zvědavost a začnou synáčky takříkajíc kontrolovat. Katastrofou pak podle psychologů je, když potomek bydlí poblíž a starostlivé maminky se začnou mladým plést do domácnosti.
„To je pak kapitola maminka versus partnerka a ze své praxe musím bohužel konstatovat, že holky to většinou u těchto synáčků vzdávají,“ říká Jan Cimický a dodává: „To jsou pak ony časté tragédie mladých žen, které mají zpočátku pocit, že potkaly naprosto úžasného muže. Nadšení ovšem opadá, když zjistí, že se o něj musí dělit s jeho matkou. Její přítomnost zkrátka pořád tak nějak cítí ve vzduchu.“
Podobné pouto ale může vzniknout i mezi dívkami a jejich otci. Ty však přece jen bývají v dospělosti samostatnější. Otcové, kteří žárlí na partnery, pak mají tendence mladíky před dcerou různě shazovat nebo kritizovat. Přespříliš milující matky zase trpí pocitem, že jejich holčička má „na víc“.
Zkráceně řečeno: Jen chtít nestačí. Pokud cítíte, že je čas, aby se od vás vaše (ne)dospělé dítě konečně odpoutalo, přestaňte za něj řešit každou hloupost. Když vás požádá o radu, poraďte, ale rozhodně se neangažujte osobně, nezařizujte, neřešte, nevyčítejte ani nementorujte…
„Rodiče, kteří svému dítěti odmala nedají šanci, aby se osamostatnilo a vyzkoušelo si řešení problémů samo, se pak nesmí divit, když za něj budou muset všechno řešit až do smrti,“ varuje Cimický.

Čím dřív, tím líp

Lamentovat nad nesamostatností potomka, když už mu táhne na třicet, je opravdu trochu pozdě. S „tréninkem“ je podle odborníků potřeba začít co nejdříve. Nebojte se proto dítko poslat na dětský nebo skautský tábor, aby se mezi svými vrstevníky trochu „otrkalo“.
Zadávejte mu už v dětství jednoduché úkoly a trvejte na tom, aby je plnilo. Dobrou taktikou je také vyhovět potomkovi, pokud si přeje domácí zvířátko. Ovšem jen pod podmínkou, že se o něj bude pravidelně starat. I to je způsob, jak ho vést k zodpovědnosti. Buďte ale důslední. Nepřebírejte starost o zvíře a netolerujte, když dítě své povinnosti zanedbává!
Opatrní buďte také s kapesným. A v tomto směru instruujte především štědré babičky a dědečky! Čím později si dítě na peníze zvykne a uvědomí si, že se vám v peněžence nemnoží samy od sebe, tím lépe. Málokterý rodič asi rád vidí nastavenou dlaň a slyší: „Potřebuji koupit…“