Poprvé jsem si ten tak trochu smutný, ale nezvratný fakt uvědomila loni na maturitním plese jedné z dcer. Obě se mi rozprchly za svými vrstevníky a jen sem tam se přišly připomenout a pumpnout mě o nějakou tu kačku. Seděla jsem sama na balkoně a pozorovala to hemžení dole na parketě. Najednou jsem si uvědomila, jak rychle to uteklo, a přepadl mě lehký sentiment.
Vždyť je to tak nedávno, co jsem ty dvě malé štěbetalky vodila do školky, kdy šly do první třídy a kdy s výrazem „máme to na háku“ přinesly poslední vízo z devítky. Byla jsem hrdá, když se dostaly na střední školu, a vůbec jsem si nepřipouštěla, že ty čtyři roky ufrnknou jako nic a jaký to bude pocit, až budu sedět na tom balkoně a občas v davu zahlédnu jejich šaty, které se jako loďky ztrácí někde ve vlnách. Jak symbolické...
Ale utěšovala jsem se představou, že je stále budu mít u sebe a druhá bude maturovat až za rok.
Rok se s rokem sešel
Já vím, takový je život a kontakt můžeme udržovat přes telefon, internet, skype, ale stejně. Přes telefon, internet a skype nikoho neobejmete.
První vlaštovce už narostla křídla, sedí na kraji hnízda a chystá se odletět. Druhá si je zatím ještě čechrá v domácím teplíčku a je jí dobře, tak uvidíme. Za rok?
Jednou to přijít musí, že mě opustí obě, ale takový už je úděl matek.
Tak si, milé mladé mámy-in, užívejte dětí, dokud se drží vaší sukně, uteče to rychleji, než si myslíte.
Najdou se mezi vámi matky, kterým už děti dospěly a vylétly z hnízda? Jak jste to prožívaly?
Nový komentář
Komentáře
Mám už děti, které ulétly už před 18 lety, ale jsou vcelku dost blízko. Když se k tomu chystaly, byla jsem na tom dost špatně a nemít rozumného muže, tak jsem dnes možná měla ještě jedno dítě. Dnes jasem ale ráda, protože jsme se mohli s manželem věnovat vnoučatům, které i oni začínají mít svůj život, ale vždy za námi zajdou.Naštěstí máme ještě 12 vnučku a 9 vnuka. Starší vnučka a vnuk, těm je už 15 let. Musím konstatovat, že vnoučat užíváme. Od tří let s námi jezdí na dovolenou a jsou spokojené.Navíc, když děti vylétly z hnízda, tak nám nastali starosti s rodiči, takže jsem neměla čas se nudit a to nemám dodnes.
Mně odešly dcery měsíc po sobě asi před rokem a půl, rok poté, co mi náhle zemřel manžel. Před půl rokem mi umřel pejsek. No upřímně - byly chvíle, kdy mi bylo hóódně smutno. Starší je v cizině, jezdí tak dvakrát ročně a já za ní taky tak dvakrát do roka, mladší studuje a pracuje v jiném městě, přijede tak jednou až dvakrát do měsíce. Já vím, je to normální a člověk s tím holt musí počítat.
Mám jednu dceru, je ji 20 , zatím studuje,ale taky mně to určitě eká, až vylétne z "hnízdečka". Jsem hodně nostalgická a často vzpomínám na chvíle, kdy sem ji vodila do školky,později do družiny...ten čas letí moc rychle...
Dimsy — #7 Neboj, u nás je to stejně - taky občas vylétneme a když to holt nevyjde, taky se zas vracíme.
Sixty — #19 Já mám sice stále co dělat, ale přiznávám, že se mi někdy i zasteskne. I po hádkách.
Asi jsem nějaká divná. S dětma jsem byla doma 5 let a pak ještě nějakou dobu jsem dělala jen na půl úvazku, užila jsem si jich dosyta a ráda, když byly malé. Jak děti dorůstaly, postupně jsem se vracela ke svým koníčkům a mám dost co na práci, i když se o ně nemusím starat. Jezdí zatím domů tak co 14 dní na víkend, vždycky spolu hodně dobře pokecáme, aktuální věci řešíme průběžně maily na na skypu. Vztahy jsou supr, i s partnery mých dětí. Teď jsou zrovna doma u nás všichni a upřímně řečeno, už se i těším, až budu mít klid. Třeba i na práci, abych vydělala a případně jim mohla přispět na vlastní bydlení.
Já jsem vylítla taky docela rychle. Před rokem jsem odmaturovala a v Srpnu jsem odjela do Skotska. Teď tu žiju, studuju, pracuju už půl roku. Mámě jsem slíbila, že se určitě vrátím, no ale zatím to tak nevypadá...
Ale když přijedu na pár dní domů, tak si ty dny víc užijem, než když jsme byli pořád spolu, to jsme měli ponorku.
Tak já jsem z řad, co dolétli - v mém případě byli odlétnuti
. Stěhování přišlo nějak tak moc rychle a nejvíc mě dostala máma - s jejím přístupem šup šup, už tu nepřekážej... Už sem si zvykla, ale i tak mi to bylo hodně dlouho líto. Ale co možná ji křivdím, možná to pro ni taky nebylo příjemné...
Dceru mám doma,sice by měla už nějaký ten rok nárok na odlétnutí,zkusila to jednou a vrátila se.Syn odešel definitivně v září s přítelkyní asi 60km daleko.Nesla jsem to dost těžko,ale protože se skoro každý víkend vrací,tak to už přebolelo a asi by bolelo ,kdyby to náhodou nevyšlo, a on se vrátil zpět
dcera vylétla z hnízdečka už v 15 (na intr) a teď se mi vrací domů příjemná přítelkyně. Sice mi říká mami, ale každý máme nějakou přezdívku
Syn vylétl vloni. Dcera si podává přihlášky na VS ted.
Nevim, kde zakotvi...........
Bude mi smutno, ale omezovat ji nechci a ani nemuzu.
Zustanu sama s pejskem
Odemětobě — #11 Přesně! Já taky! Napřed sem moc chtěla děti,užívala sem si je a když "nastal čas" ,tak prostě šly! Nijak sem s toho vedle nebyla! Je pravda ,že holky odešly a za rok byly vnučky,takže zas bylo o zábavu postaráno!
Vnučky si hodně berem ,ale pak zas sme rádi ,že už odjedou
Ted si i ráda užívám klidu.
Dcera bydlí s přítelem a studuje 100 km daleko už 3.rok. Syn odlétl v září, přilétá tak 1x za 3 týdny.Já to zvládám hravě, mám psa,který potřebuje pohyb a kolem domácnosti je stále co dělat a knížek k přečtení jsou mraky. Horší je to s manželem,který ticho v domě nese špatně a nejraději by mě měl zavřenou doma a děti také, protože je pecka domácí. Pak nastává boj,jestli se jet učit na zkoušku na koleje nebo být doma s tatínkem, tatínek je trošku psychicky vydírá. Možná je to i tím,že bydlel s matkou do 25 let, kdežto já jsem vypadla v 18. Beru to jako normální koloběh života.
Moje dcera se osamostněla asi před 13lety,domů jezdí /když jsme my doma/ skoro každý den.Máme ji stále za malou holčičku.Takže holčička příjde domů napapá se a odjede do svýho.Ona je spokojená a my také.
Kako, byste popisovali pocity mě, matky, kterou opouští její nejmladší mazánek, je to docela zlé, ještěže mám koníčky a manžela, jinak bych to asi neunesla. Děti se vracejí, to je také pravda, starší syn, který šel na VŠ, se vrací rád a často, jsem jeho přístav a klidné zázemí. Taková ta chuť být úplně bez rodiny pominula po dvacátém roce života. Snad to pomine i u mladšího maturanta.
Zdravím všechny opouštěné matky, najděte kamarádky, koníčky a hlavně bavte se s dětmi jako s dospělými, pak se časem vše urovná a zase přijde častěji. Aspoň já v to doufám, tak mi neberte naději. matka Eva
Mně děti odlétají a zase se vrací. Už si říkám, jestli nedělám něco špatně. Od většiny rodičů děti prchají, jen ty moje ne a ne... Ale co, aspoň je doma veselo.
Syn už odlétl, dcera je dospělá, ale ještě doma. Syn bydlí blízko.Mám kouzelného vnoučka, tak to ani nepoznám!
Kdeže to dětské žvatlání jest
. Starší synek se usadil nedavno v Praze, coby redaktor Ekonomu, ale nijak náhle. Předpokládala jsem to krátce poté, co tam odešel na studia, byla jsem připravena. Nenesu to nijak těžce, nikdy jsem si nemyslele, že mi synci zůstanou pod křidélky. A ten mladší?