Vlezlost bez hranic

„Mé nadšení z toho, že se mi v životě objevil Daniel, se fofrem změnilo v absolutní šok a potřebu uniknout,“ vzpomíná na randění s Danem Eva. „Tehdy jsem byla studentka a on doktorand. Takže nás kromě zajiskření na první pohled spojovala i láska ke stejnému studijnímu oboru. Vyrazili jsme společně s partou na pivo a v noci už odcházeli ruku v ruce ke mně domů,“ vzpomíná Eva.

„Následující čtyři dny jsme doslova nevylezli z postele a užívali si sebe navzájem. Jenže někdy jsem se do reality musela probrat. Čekaly mě přednášky a práce. Dan u mě tehdy zůstával sám, když musel i on do školy, věděla jsem, že se večer opět sejdeme u mě. Takhle to pokračovalo asi dva měsíce a mně pomalu došlo, že spolu bydlíme. A to mě asi polekalo…“

„Několikrát jsem navrhla, ať mi ukáže, kde bydlí i on, že mi nevadí jeho spolubydlící ani fakt, že v bytě nebude naklizeno. Vždy přišla nějaká výmluva. A pak ke mně ve škole přiběhla slečna s gratulací, že spolu s Danem opravdu bydlíme,“ říká Eva a pokračuje dál: „Tehdy mě to dost namíchlo, protože to já platila nájem a o žádném sestěhování nepadlo ani slovo, a tak jsem večer toto téma nadhodila. Dan mě doslova uargumentoval a aniž bych chtěla, souhlasila jsem, že je můj byt teď náš.“
„Začala jsem se ale od té chvíle cítit opravdu nekomfortně. Dan byl všude. Když jsem si čistila zuby, čistil si je taky. Když jsem měla chuť na sushi, on ji měl náhle taky. Chtěla jsem být ticho a mlčet, urazil se, že s ním nemluvím. A co hůř, začal plánovat svatbu, dvě děti, domek se zahradou a div ne i důchod. Ale kdyby mě opravdu znal, věděl by, že já chci cestovat, koupit si obytňák a prožít život plný dobrodružství, a hlavně bez dětí.“

„Tak mě přemlouval, přemlouval a přemlouval, až jsem si z toho sbalila pár svých švestek a opravdu ze svého bytu utekla. Koupila jsem si letenku na Bali, jemu napsala, že má měsíc na to, aby se odstěhoval a už nikdy mě nekontaktoval.“

Přítel nebo stalker?

„Seznámili nás společní přátelé, prý se k sobě náramně hodíme. Ano, oba milujeme sport a oba děláme ve finančním sektoru, ale to se ukázalo jako to jediné, co máme společné. Já byla single pár měsíců, on více jak rok. Já byla v pohodě a spokojená, on se ukázal jako totálně zoufalý. Bohužel jsem se s ním hned první noc vyspala, a tím si trochu zavařila. Místo toho, abychom se postupně seznamovali, mluvili spolu, poznávali se navzájem nebo si šli třeba zacvičit, jsem ho měla neustále za zadkem. Chtěl se mnou trávit každou možnou chvilku. V noci mě nenechal spát, protože mě kontroloval a pořád na mě mluvil. Když jsem mu řekla, že někam jdu, vždy se tam záhadně zjevil a přicpal se i na dámskou jízdu. Po dvou týdnech vztahu naplánoval zimní dovolenou. A když jsem mu nezvedla telefon, byl schopný volat mi non-stop pořád a dokola. Vrcholem bylo, když jsem ho našla stepujícího před domem, protože se mu prý stýskalo. Hrůza a nikdy více,“ vzpomíná Renata.

Tlaky bez konce

„Můj bývalý partner začal tlačit na pilu až po několika letech vztahu. Když jsme se seznámili, oba jsme se shodli na tom, že nechceme děti, že chceme cestovat, pracovat, protože oba to, čím se živíme milujeme a chceme být sami spolu a pro sebe,“ vzpomíná Martina. „Mně to absolutně vyhovovalo, protože jestli něco nejsem, tak mateřský typ. Děti jdou mimo mě a moje vnitřní rozhodnutí, nebýt matkou, bylo pevné.“

„Po pěti letech Libor přišel s tím, zdali si nakonec miminko neuděláme. Mé rezolutní odmítnutí ho doslova urazilo. Jeho nátlak na rodinu trval dobrý rok. Skončilo to tak, že jsem s ním odmítala spát, začala brát léky na nervy a přestala být absolutně šťastná. A tak jsem muže, kterého stále miluji, opustila. A Libor? Ten měsíc po rozchodu zbouchl svoji bezdětnou kolegyni, která po miminu toužila, ale po něm nikoliv…“

Také si přečtěte:

Reklama