Včera, o první adventní neděli, jsem hrdě obhlédla dokončenou vánoční výzdobu. Rozhlédla jsem se po bytě, kde štěně právě na čerstvě vytepovaný koberec vyblilo zbytek mašle, po které jsem den předtím horečně pátrala, kocour ožíral ozdoby z adventního věnce a můj dvouletý syn, držící se přítele jako klíště kolem krku, rozjásaně vyzpěvoval „Rolničky prdlačky", což ho můj drahý, který Vánoce a jejich přípravu nijak dramaticky neprožívá a mile rád mne pošťuchuje jejich zlehčováním, učil celé odpoledne.:o))

Vyčistila jsem zbytky ubohé mašle, která už nijak extra slavnostně nevypadala, z koberce, odolala touze nakopnout kocoura vesele mařícího mou práci na věnci a těm dvěma zpěvákům jsem vysvětlila, že jim letos Ježíšek asi na... dělí něco voňavého.:o))
Zapálila jsem první svíčku na věnci a spokojeně se kochala. Pohled do plamínku svíčky mne vrátil o rok zpátky, k loňským Vánocům. Ke konci roku, který původně vypadal tak beznadějně, a nakonec mi přinesl ten nejkrásnější vánoční dárek.

Minulý rok jsem o první adventní neděli stála na ulici, v kočárku ročního syna, dívala se na lidi spěchající domů a smutně jim záviděla. Záviděla jsem jim právě to „domů",  které všichni považujeme za samozřejmost a neznáme jeho cenu do té doby, než ho ztratíme. Koncem léta jsem odešla od manžela cholerika a skončila s malým vlastně na ulici. Azyl jsme našli u babičky, které se veškeré příbuzenstvo bálo, je uzurpátor a není už úplně normální, pobyt u ní byl očistec. Měla jsem přítele, u kterého jsme bývali na víkendy, ale vzhledem k tomu, že byl zatvrzelý samotář, o budoucnosti jsem si ideály nedělala a užívala jsem si prostě pocit, že mne někdo miluje a je mi s ním krásně.
Štědrý večer jsem přetrpěla s babičkou, večeří na gumovém ubruse, nad čajovou svíčkou a debatou o tom, jak si mám vážit toho, že se nás ujala, jak málo jsem ji z mateřské obdarovala a těšila se na 25., kdy jsme odjížděli na svátky k příteli.

Přijel pro nás ráno, odvezli jsme věci k němu do bytu a šli na procházku mrazivým dopolednem. Dovedl nás k jednomu z domů, k mému překvapení vytáhl z kapsy klíče a zamířil k jednomu z bytů. Odemkl dveře, zavedl nás dovnitř, vzal malého do náruče a řekl něco, co jsem absolutně nečekala, ale co mne donutilo znovu věřit na kouzlo Vánoc: „Jestli bude maminka chtít, tak tady budeme od teď doma." Kdo nezažil, neumí si představit, jak moc pro mne znamenala představa mít zase svoje „doma", být v bezpečí s někým, o kom vím, že mne a mrňouse miluje a jsme s ním v bezpečí, mít všechny ty věci, které většině lidí připadají tak obyčejné a samozřejmé.

A tak po roce sedím doma, spokojeně se dívám do plamínku svíčky a užívám si toho kouzelného pocitu blížících se Vánoc, kdy člověk daleko víc vnímá klid, pohodu a rodinné zázemí.  Přeju všem, aby si letošní Vánoce užili doma, v okruhu svých blízkých, protože dnes už vím, že právě to dělá Vánoce Vánocemi a dává jim jejich kouzlo.

Zuzuamax

Vyhrát mohou pouze registrované uživatelky!!!

Za každý příběh, který nám pošlete a my jej na stránkách Žena-in.cz uveřejníme, získáváte jeden los do soutěže o kosmetický balík a - teď pozor - minimálně 300 bodů (možná i víc, to záleží na našem rozpoložení) do Velké vánoční soutěže.

Příběh, který se nejvíce zalíbí redakci, bude oceněn hlavní cenou: cyklistickým kolem Author!

Své soutěžní vánoční příběhy posílejte do 15. prosince na adresu: redakce@zena-in.cz s heslem Vánoční příběh do soutěže. Kompletní pravidla a obrázek hlavní výhry najdete ZDE (klikni).

Reklama