Můj bohužel špatný zážitek s lékaři se stal a od jisté doby dávám v prvé řadě na své tušení. Moje dcera se narodila s prenatální vadou. Měla srostlou jednu nosní dírku uvnitř v nose a druhou moc zúženou.

Ve svých 14 dnech byla na operaci, bohužel jí to opět začalo srůstat, tak musela podstoupit další zákrok, při kterém se vybrušuje nosík a taky to není nic příjemného. Dítě potom jen brečí, krvácí a bolest je nepopsatelná. Po 14 dnech od druhé operace se začalo uvažovat o propuštění domů. Byla jsem ráda, že dcera má nejhorší za sebou, ale bohužel neměla. Propustili nás po dvou měsících domů, já byla u ní každou vteřinu, kontrolovala, jestli dýchá, a pokud jen trochu kašlala, byla jsem v pohotovosti.
Po dvou týdnech začala dcera špatně pít, nemohla jsem ji kojit, musela jsem jí dávat své mléko z láhve, nemohla se nadechnout, zakašlávala se a vůbec nejedla, brečela a já tušila, co se děje! Okamžitě ten den jsme jeli na pohotovost na ORL a po přijetí jsem popsala situaci a primář (tenkrát)se na mě podíval a řekl mi: „Vy nepoznáte banální rýmu?“ Myslela jsem, že vyletím z kůže, zachovala jsem chladnou hlavu a čekala, co mně řekne dál. Vypadalo to, jako bychom ho otravovali a stále jen vzdychal a převracel oči nad mou dcerou, která neustále brečela, a byl nevrlý, okřikoval sestřičku! Malou držel jako v kleštích, prostě hrůza. Po kontrole mi napsal kapky do nosu a poslal nás domů! Prý je to rýma!!!

Já stála v čekárně a nemohla jsem se rozejít domů! Dcera brečela a já na ní viděla, jak nemůže popadnout vůbec dech, otočila jsem se k ordinaci a vešla, řekla jsem, že chci být okamžitě na svou žádost hospitalizovaná s dcerou, primář se usmál a řekl mi, že jsem na omylu, ale já stála na svém. Po pěti minutách mi vytrhl kartu z ruky a napsal zprávu: „Matka psychicky labilní požaduje... atd“, potom mě hospitalizovali a dívali se na mě jako na blázna! Jela jsem domů pro věci, ráno v 6 jsem už byla v v nemocnici a tam mi řekli, že dcera nad ránem zkolabovala a je na umělém dýchacích přístroji. Nakonec se zjistilo, že jí opět srůstají dírky, a proto měla problém s dýcháním, měla málo okysličenou krev, a proto přestala dýchat a museli ji oživovat! Tenkrát mi doktor řekl, že kdybych jela s dcerou domů, umřela by mi v postýlce, poněvadž by neměla okamžitou pomoc! Po týdnu odvolali primáře na žádost doktora z dětského oddělení a já od té doby dávám převážně na svůj instinkt. Můj příběh je daleko horší, ale napsala jsem body, které zhruba probíhaly tenkrát.
Dnes je dceři 5 let a nemá problémy žádné, ale člověk nikdy neví!

Milá ženo-in,
děkuji, že jste se nám svěřila se svým příběhem.
Přeji vám i vaší holčičce už jen všechno dobré.
Reklama