Můj táta. Když jsem uviděla avizované téma, řekla jsem si, že snad ve čtvrtek na Ženu-in ani nepůjdu. Pak jsem se ale rozhodla, že právě naopak o svém tátovi napíšu.
Začalo to úplně normálně. Když jsme byli s bráchou malí, táta se nám věnoval, byla s ním legrace a já si pamatuju, jak jsme na něj byli pyšní, protože byl vtipný, pohledný a oblíbený. Zpětně si teď uvědomuju, že to vlastně s dětma asi moc neuměl, protože nás nikdy moc nechválil a sebevědomí nám nijak nevybudoval, spíš naopak, byli jsme srabi, měla jsem velkej zadek, krátký nohy… Věci bez zlého úmyslu plácnuté, ale v dětské duši se usadí a v dospělosti si člověk sebevědomí buduje horko těžko.
Když mi bylo deset, naši se rozvedli. Sice bez velkých scén, ale v hořkosti. Táta začal žít s jinou paní, máma zůstávala sama. Táta si nás bral jen jednou za čtrnáct dní na jedno odpoledne. Šli jsme do cukrárny a do kina, nějak jsme si neměli co říct, on se nás na nic neptal. Chodila s námi „teta“, se kterou jsme si moc nerozuměli.
Když mi bylo 15 let, řekla jsem tátovi, že se chci vídat s ním, ale s jeho ženou ne. Otec mi na to stroze řekl, že jeho nová rodina patří k němu, a jestli se mi to nelíbí, ať to jeho ženě řeknu do očí. Sedl do auta a přivezl ji k nám. Tak jsem to řekla, i když to byl pro puberťačku dost strašný zážitek. Ona zachovala dekorum a mluvila se mnou rozumně a hezky, možná se jí dokonce ulevilo.
Od té doby se o nás otec nezajímal. Nezavolal, nezeptal se, jestli jsme odmaturovali, jestli máme práci, jestli nepotřebujeme pomoct… Celá léta mi to hrozně vrtalo hlavou, jak může někdo úplně zazdít vlastní děti, když jsme navíc jeho jediné vlastní děti! V dětství nás měl prokazatelně rád a najednou takový zlom! Moc mě to trápilo a myslím si, že je to možná jeden z důvodů, proč s bratrem máme problémy navazovat vztahy a oba jsme stále ještě svobodní, i když po rodině oba toužíme.
Ale je to už dlouho, postupně jsem se tím přestala trápit, myslet na to, smířila jsem se s tím, že tátu nemám…
Jenom jednou jsme se za ním vypravili, když měl 50. narozeniny. Byl dojatý, slzy v očích… Myslela jsem, že se třeba náš vztah zlepší a říkala jsem mu, ať nám zavolá. Je to už deset let a telefon nezazvonil…
Brácha se s tím smiřuje hůř než já, tak za otcem občas zajede. Loni o Vánocích mi po všech těch letech najednou řekl, že máme k tátovi přijít na Boží hod. Vhrkly mi slzy do očí a rezolutně jsem to odmítla. Celých 17 let se snažím vyrovnat s tím, že o mě otec nemá zájem, a teď najednou si mám hrát na rodinu? Možná stárne a začíná mu to docházet, každopádně osobně se mi nikdy neozval.
Jak tohle všechno dopadne, netuším, vím jenom jediné. Kdyby mi býval aspoň jedou v životě řekl, že jsem jeho princezna, můj život by dnes vypadal úplně jinak.
...
Děkujeme za příspěvek.
Velmi oceňuji, že se dnes odvážil napsat i někdo, kdo nemá s tátou zrovna nejlepší vztah.
I když já dnes vycházím s tátou skvěle - v jeho případě musím říct, že mu rozvod strašně prospěl, myslím, že si prošel slušným peklem a změnilo ho to - rozhodně k lepšímu - musím potvrdit, že některé "otcovské" poznámky z dětství, byť třeba míněné dobře, se mi zaryly hluboko pod kůži. To jeho věčné "buřtíku", i když jsem byla jen trošklu baculatá, ne tlustá, a hlavně když mi začala růst prsa, mi dlouho dělalo problémy - chodila jsem ve vytahaných mikinách a svetrech a bála jsem se ukázat, že jsem vlastně ženská...
Jaké jsou Vaše vzpomínky na otce, milé ženy-in? Dobré nebo spíše špatné? Jak vycházíte se svým tátou dnes? Podělte se s námi o své vzpomínky a pocity na redakce@zena-in.cz!
Nový komentář
Komentáře
Mickey Mouse: v 25 letech se těžko odpouští
Jaštěrička: Já se chovala k nevlastní dceři jako k vlastním a mýmu tehdejšímu
se to nelíbilo, protože jeho holčička musela mít něco vždycky něco lepšího (chudinka trpěla, že si její máma našla jinýho chlapa
) Děvečka si myslela, že jsem jí neměla ráda. A nám přitom ve vybudování normálního vztahu překážel její povedený tatík
Ale pro mě to furt je dcera, byť nevlastní, která může přijít kdykoliv bude potřebovat
Mickey Mouse: 59:
triss: Jenže dokud otci neodpustíš, bude Tě to dál bolet a pálit. Odpustit znamená především smířit se sám se sebou.
triss: Ano, jsi chudák ženská, co si v sobě nese toho chudáka holčičku. A chudák Tvůj partner. Někteří lidé po sobě nechají spoušť, kterou odnese spousta dalších lidí.
Rybulka: No z rekací některých dam tady jsem dospěla k názoru,že některé,co se tu prezentují jako vzorné matky od rodin,by na děti z prvího manželství nejradši vzaly kulomet
Fakt hnus
triss: Hezky jsi to napsala, přesně ti rozumim. Odpustit se to asi nedá, tedy ne když o to ten člověk vůbec nestojí, ale přežít to a jít dál, to se musí!
Jaštěrička: No vzhledem k tomu, že my jsme se vídali jedno odpoledne za 14 dní, tak snad "teta" tak netrpěla
Rybulka:
když navíc nic neztěžovaly a dokonce udělaly první krok, čímž mu všechno dooost podstatně usnadnily
jinak, já nevím, jak to mají ostatní, ale pro mě je hrozně těžký odpustit, když to nechápu
a to, jak chlap, kterej děti chtěl aměl k nim normálníá vztah, se na ně najednou může vykašlat a vypustit je ze svýho života, to prostě zatím nechápu
Vím, že mě teď asi ukamenujete. Ale není to tak dávno,co tu byl článek ve smyslu „toho jeho pubertálního parchanta nemůžu ani vystát“. A spousta čtenářek pro mě celkem nepochopitelně tady pisatelku litovala, jak to má těžký, když má o víkendu nakvartýrovaný doma cizí pubertální dítě. Já ne, protože moje děti jsou taky ti „parchanti“, stejně jako byla Rybulka pro tátovu novou manželku. Moje děti mají štěstí, že jsem ani já ani jejich táta nikdy úplně neztratili zdravý rozum. Ale kolik jich má takové štěstí? Takže je to moc smutný příběh, ale bohužel až příliš častý.
Odpustit lze, ale zapomenout ne
.
Rybulka:
bonda: U nás taky tak, tatínek tahá dcerušku jen na večerní rauty mezi své známé a tam se s ní vytahuje
. Někdy mám až vztek, že máme tak vzhledné dítě, kdyby byla vošklivá, tak by se jí třeba i věnoval nějakým přiměřenějším způsobem. Když mu pak řeknu, že 14letá holka nemůže být s ním do půlnoci venku, když má druhý den školu, tvrdí, že mu nedovoluju vídat dceru
a....: Takhle přesně to fungovalo mezi mým exem a mým tenkrát šestnáctiletým synem. Syn mu sám řekl, že si ho pořídil jen na to, aby se s ním mohl chlubit na návštěvách u příbuzných. Tak se s ním tata klidně víc než půl roku neviděl. Raději všem vysvětloval, že jsem mu já prý zakázala se se synem stýkat. Musela jsem zasáhnout prostřednictvím třetí osoby, psychologa, kde jsme si dali všichni tři schůzku a bylo mu vysvětleno, že syn ještě ten kontakt potřebuje. Tak to vypadá tak, že si jednou za dva týdny dají schůzku v supermarketu, připadá mi ale, že tam syn chodí už jen proto, že dostane kapesné, žádné nadšení neprojevuje.
Rybulka:
..já jsem měla zas "olšové ručičky"
Rybulka: No odpustit mu to, že na tebe kašlal a tebe to trápilo. Ale tyhlety věci čas zahojí. A proč tomu tak bylo?? Někteří chlapi jsou prostě takoví, že jsou jim stále nějaké osobní věci přednější (jejich zábava, jejich pohodlí) než jejich děti, kontakty odkládají z týdne na týden, měsíce na měcíc, roku na rok.... až dojde k úplnému odcizení a k tomu, aby tu propast překonali nemají chuť, protože nepříjemným věcem se nejraději vyhnou. A aby ti táta něco vysvětlovat, to snad radši nechtěj, to je přesně to, co oni bytostně nesnášej, protože se bojej výčitek.
Rybulka: Já bych se už neptala PROČ. Někteří lidi jsou už povahově takoví, že necítí potřebu nějaké city projevovat ani svým nejbližším. Oni to nijak neprožívají, tvoří rodiny jen proto, že se to tak dělá. Na stará kolena nezačínají litovat, že nemají lásku bližních, jen mají obavy, kdo se o ně postará. Ale to může být klidně i sociální služba.
a....: Možná to tak vypadá, ale není to tak. Já o tom normálně nepřemýšlím, po těch letech už jsem odvykla. To jen když to takhle házíš na papír, tak se to zase vrátí. Setkat se s ním nechci, není proč.
Všichni, kdo radíte odpustit a nestýkat se s ním. Nevím, co si pod tím odpuštěním představujete, ale já myslim, že to tak nějak je. Léta s tim bojujete, ale po dvaceti letech už to neřešíte. To ovšem neznamená, že by mě nezajímalo PROČ. Kdyby zavolal, vyjádřil se, já ho neodmítnu, ale vyhledávat ho nebudu.
Děkuju všem.
Rybulka:Myslím, že v tom tvém vztahu k otci je příliš emocí, které vzájemně působí proti sobě( to ani není divu...jak jinak by to mělo být, když jde o tak blízkého člověka).Možná si ho taky trochu idealizuješ a v to setkání( a udobření) vkládáš velké naděje. Tím by sis ovšem mohla velmi ublížit a dojít velkého zklamání. Pokud chceš otci odpustit a navázat s ním kontakt, musíš k tomu přistupovat s chladnou hlavou a nevkládat do toho velká očekávání, mohlo by se to obrátit proti tobě.
mam-ča: Jenže malá holčička vyrostla v dospělou ženu, která by se neměla nechat opít rohlíkem. Nemá cenu utápět se v křivdách a tohle bez odpuštění nejde. Podle mě odpustit - tj. to nejlepší co děláme sami pro sebe. Vždycky si říkám, nikdo mi nestojí za to, abych mu neodpustila a ty křivdy měla v sobě dál. Chci být svobodná a ze života se radovat. Ale vybudovaný vztah - to je zas něco jiného. O to otec nepřišel. Snad jsem se srozumitelně vyjádřila.