O tom, že je člověk v různých státech dospělý v jiný okamžik, všichni vědí. U nás se stále udržuje hranice osmnácti let, i když je otázka, zda má člověk v tomto věku dost zodpovědnosti například na hlasovací právo. Británie se drží svých jedenadvaceti a podobně je to i v mnoha dalších zemích. S alkoholem to samé, pak je zde otázka řízení auta a sexu.
Jeden můj známý Američan prohlásil: „Vy můžete dřív legálně souložit než řídit? Co jste to za zemi?“ Když jsem se nad tím zamyslel, musel jsem mu dát za pravdu. Nebo snad nemáte pocit, že intimní vztah vyžaduje větší zodpovědnost než řízení automobilu?
Sex je u nás povolený od patnácti, ale řídit se smí od osmnácti. Hranici sexuální zletilosti chtěli dokonce posunout ještě níže. Předpokládá tedy stát, že děti jsou v těchto ohledech daleko dospělejší než v těch, které se týkají řízení? Zajímavá hypotéza.
Pak je zde další hranice dospělosti - čas, kdy končí studentské slevy. To je přesně ve dvaceti šesti letech. To znamená, že podle tohoto hlediska se dospívá až osm let potom, co můžete volit.
Nejzazší termín dospění (zde už spíše vyzrání) je u nás čtyřicítka. Dokud vám není čtyřicet, nesmíte kandidovat do senátu. Senátoři, rada starších, mají být dospělí a zodpovědní, takže se předpokládá, že už všechny mezníky jako sex, alkohol, studentské slevy mají za sebou a mohou se naplno věnovat politice. Řidiče dostanou také, hlavně aby se nerozptylovali.
Jenže to jsou všechno jen teorie. Ve skutečnosti každý z nás dospěje jindy, jinak a za jiných okolností. Ne vždy jsou to okolnosti veselé a téměř nikdy se nám dospělost nelíbí. Na dětství pak zapomínáme daleko rychleji, než bychom chtěli.
Jen si uvědomte, jak složité je pro vás rozumět vlastním dětem. Ten dojem, že tohle jsme přece nikdy nedělali, ten náhled na věci, který nám byl vlastní, ale dnes už vůbec nevíme, že jsme jej kdy měli. Kdy se to stalo? Kdy jste přestali být dětmi? Při odchodu z domova na studia, ve společné domácnosti s novým partnerem, při smrti někoho blízkého? Nebo prostě při potřebě být dospělý? Ve chvíli, kdy už nebyl nikdo, kdo by zvládl dospělé věci lépe než vy?
Já si poprvé uvědomil, že dospělost je tu, když začaly chodit účty s mým vlastním jménem, kdy jsem sám platil složenky ze svého a neříkal o peníze rodičům. Velice rád si přečtu, kdy jste se s dospělostí srazili vy.
Už jste dospělí?
Kdy se vám to vlastně stalo?
Pociťovali jste dospělost v osmnácti?
Nebo vaše nemá s daty narození nic společného?
Kdy jste si poprvé skutečně uvědomili, že jste už dospělí?
Napište mi na adresu redakce@zena-in.cz a já se vám odměním!
Nový komentář
Komentáře
Konec je až v krematoriu, a to taky není jisté.
V dubnu příštího roku mi bude 60 let někdy mám pocit, že jsem do dospělosti ještě nedospěla dodnes. Například pod stromečkem bych s nadšením uvítala kolečkové brusle. Sice nevím kde bych na nich trénovala, protože sousedé by asi mysleli že jsem se už dočista zbláznila ale ta představa že bych to uměla a proháněla se ladně po sídlišti mě fakt láká.
dospěla? tak to opravdu nevím,ale asi když se mi narodilo mimčo
Občas mám pocit, že mě puberta ještě nepustila. Je to situací které se to týká a ráda na chvíli zapomnu, že už mi není nějakých krásných .....
Dětství končí jakmile na vás někdo přesune zodpovědnost,ať jsou to rodiče,sourozenci nebo přátelé.Čím větší ta zodpovědnost je tím dospělejší se stáváte.Proto se vůčí svým dětem zodpovědnosti nezříkejme ať mají své dětství co nejdelší a nejkrásnější,protože jejich čas teprve příjde.
ještě mě napadlo, že dospělost přichází ve chvíli, kdy ztratíš oba rodiče - už prostě nejsi ničí dítě
ja uplne presne vim, kdy jsem dospela resp. prestala byt ditetem...bylo mi 21 a stalo se to v den, kdy jsem pod vlivem vnejsich okolnosti doopravdy pochopila a prijala, ze moje maminka neni ani vsemocna ani vsevedouci
asi mi to trvalo dyl nez ostatnim, ale nakonec se zadarilo 
malenina:
femme: to každopádně
každý člověk by si měl v sobě po celý život zanechat trochu z dítěte, jinak se z něj stane suchar
ciberka: Kde je hranice? To musí poznat každý sám
Ač mám těsně před 40 necítím se na to. Když se sejdeme se starou partou blbneme stejně jako před 20 lety. Ale hlavně jsem chtěla říct, že dospělost podle mě až tak nesouvisí s věkem 
V osmnácti se cítí všichni strašně dospělí,ale většinou skutek utek...
Kdy jsem dospěla? Asi nevím, asi ještě ne
.
Když jsem se vdala a začala se strat o domácnost, byl to krok k dospělosti.
Když jsem přestala chodit na brigáddy a měla své první "pořádné" místo, tak druhý.
A ty další?
Když mi táta řekl, že mi nemůže pomoct, protože to už je pro něj moc složitý problém (pracuje ve stejném oboru).
Když mi vážně onemocněl manžel a já bezmocně koukala, jak leží v bezvědomí.
Když jsem odmítla potrat a řekla do očí lékař, že radši budu riskovat svůj život.
Když jsem pak držela své mimi v náručí a věděla, že teď už musím být dospělá.
A bylo toho víc a pořád mám pocit, že dospělost je někde tam v dáli. A já tam prostě potřebuju zatraceně rychle dojít, jinak někdo z dospěláků odhalí, že se jim v jejich světě potuluje mimino.
Já myslím, že je v pořádku, že smíme dřív souložit než řídit... Souložení sice možná vyžaduje stejnou zodpovědnost jako řízení, ale na druhou stranu při souložení člověk může ohrozit maximálně sebe a svého souložníka, zatímco za volantem může ohrozit daleko víc lidí...
Tobbi: V USA se ta hranice sexu liší stát od státu, ale ve většině je 16 let, ovšem souložit s někým pod 18, když je tobě víc než (a teď nevím, jestli taky 18, nebo to je 21?), je trestné.
Kdy jsem se začla cítít opravdu dospělá? Hodně pozdě... Ani po maturitě, ani po svatbě, ani po státnicích, ani s nástupem do práce, ani po narození prvního/druhého/třetího dítěte. Asi až v tom roce, kdy mi umřel táta a kdy jsem měla velké starotsti s dospívajícím synem - a to mi bylo jednačtyřicet.
Jako správný filosof jsem ještě nedospěla a doufám že asi nikdy úplně nedospěju. Svoje vniřní dítě si budu hýčkat vždycky
Mě dětství začalo opouštět po rozvodu
chuanita: Já taky. Toho fyzického. Najednou mě začali zdravit lidi jenom o trochu mladší.
Jedná-li se o dospělost fyzickou, tu za nás provede příroda sama. Ale dospělost duševní je u každého jiná. Ta je ovlivněna okolnostmi v našich životech.