Měla jsem tak deset let na studia, cestování, koníčky, zábavu a - nebudeme si nic nalhávat - i na, v mnoha případech, zábavné poznávání mužské části populace.
Na druhou stranu mým jediným velikým a nezbytným snem bylo mít děti. Od malička jsem tvrdila, že chci čtyři. Když jsem začala brát rozum, tak jsem zredukovala počet na tři a po porodu na dvě. Ale to druhé hned, aby si spolu hrály a já to tak měla při jednom.
Do roka věku mé dcery jsem tvrdila, že nejpozději příští rok otěhotním. Ještě to nešlo, jelikož jsem to vše stíhala jen tak tak.
V průběhu roku druhého jsem si stále častěji říkala, kdy už se to zlepší. Nejsem zrovna flegmatik a má dcera není rozhodně klidné dítě. Je velice energická a také vychytralá.
Ze mne se stal nervózní a trochu zblblý tvoreček, který všechnu svou energii zaměřil na výchovu malého nezbedy. To vám je fuška! Ale o tom jsem se už zmiňovala několikrát.
Otázkou dnešního článku je, jak a kdy určit, že je pravá chvíle k početí druhého dítěte.
Manžel i okolí na mne vytváří tlak, že by už to mělo být a také, že nejsem nejmladší. Já oponuji jedinou větou: "Já se na to necítím!"
Až se na to totiž cítit budu, tak to teprve udělám. Teď si totiž péči o miminko nedokáži představit. Asi bych to zvládla, ale nechci za každou cenu, a také se tak trochu bojím o svůj psychický stav. Občas sama sebe nepoznávám.
A věta - jedno dítě, žádné dítě , mne opravdu děsí.
Tak tu si prosím nechte. Nebo budu muset redukovat dál!
Zajímá vás, jak je na tom Česko dle statistik ohledně počtu jedináčků?
http://www.skolam.cz/INKomensky/Archiv/0000297.htm
Nový komentář
Komentáře
mám jedno druhé chci ale teď to bohužel kůli bydlení nejde
ja mam jen jedno druhe met nemuzu
:-)
My máme děti 2. Chlapcovi je 12, holčičce 2. Druhé dítě jsme odkládali a odkládali, nejen kvůli finanční situaci a pak to najednou nešlo. V synových asi 5-6 letech mu začalo docházet, že mu něco chybí. Přestože měl spoustu kamarádů, doma jsme každý večer hráli spolu hry, aby se nenudil, přesto začal mít pocit, že mu někdo chybí, nějaký spiklenec proti nám dospělým. Bývalo mi ho hrozně líto, jenže se nám další děťátko nedařilo. A pak, jako naschvál, když bylo nejvíc práce, protože jsme v synových 8-i letech začali stavět "náš malý krásný domeček", se nám to povedlo. Byla to fuška - rozestavěný barák, opatrování babičky, zaměstnání - ale syn se tak strašně těšil, že se všechno zvládlo a přesně měsíc před porodem holčičky jsme se nastěhovali. Musím říct, že domeček stále není úplně hotový, ale bydlíme, děti si přes ten věkový rozdíl hodně rozumí a nedají na sebe dopustit, nesoupeří spolu, ale pořád se pošťuchují, babičku opatruji stále, začala jsem navíc studovat, občas je všude binec, ale jsme šťastní. Všichni. A přestože máme vlastně "dva jedináčky", nikdo mi ještě neřekl, že by byli rozmazlení.
Držím pěsti, ať se rozhodnete jakkoli, vždycky se dá všechno nějak vyřešit.