Zapomeňme pro jednou na rady maminek a babiček a nechme dítě, aby se rozhodlo samo, kdy si chce sednout. Až teprve v tu dobu bude totiž na sezení připravené a nebude si ničit páteř jako při pasivním posazování, které bylo dříve trendem. Tím, že nebudeme dělat nic, mu tentokrát prospějeme nejvíc.

Nezaměňujme proto pasivní posazování se správným a zdravým sezením, ke kterému dítě dospěje samo přirozeným vývojem, a až v tu správnou chvíli, kdy má posílené zádové svalstvo, a je tak na tento důležitý vývojový krok připravené. Sed je totiž komplikovaným vývojovým cílem, ke kterému je nutno postupně dospět. Většinou ho předchází plazení, poloha na kolínkách a lezení. Lezení je tedy cestou k tomuto cíli, které ale dítě často úplně vynechá, budeme-li ho posazovat sami.

Trend pasivního posazování dětí byl masově prosazován v 70. a 80. letech minulého století a naše maminky ho praktikovaly bez vědomí, že by nám tím nějak ubližovaly. Teprve poté, co naše generace dospěla, zjistilo se, že pasivní posazování v dětství vede k mnoha problémům spojeným zejména s bolestmi zad a špatným držením těla sitting babyv dospělosti. Páteř miminek není totiž ještě tak vyvinutá jako u dospělého a nemá ještě pro dospělého tak typické dvojité zakřivení páteře, které se rozvíjí až v průběhu dalšího vývoje. Páteř kojence je také oproti té dospělé měkká a chrupavčitá, a pokud dítě sami posadíme, dítě se hrbí, předsouvá hlavičku a přetěžuje klouby, vazy a svaly v okolí celé páteře. Nemluvě o tlaku, kterým toto pasivní posazení působí na vnitřní orgány, které tím pak také trpí.

Pasivním posazením rozumíme nejen to, když dítě sami do sedu posadíme a obložíme ho např. polštáři, aby nespadlo, ale také to, když dítě za ručičky do sedu vytáhneme. Vytahování do sedu za ručičky by se vůbec dělat nemělo. Jedná se o tzv. trakční test, který by měl být prováděn pouze pediatrem v poradně a slouží k zjištění stupně vývoje dítěte v určitém věku.

Dalším příkladem špatného posazení je i případ, kdy se dítě s pomocí nějakého předmětu vytáhne do stoje samo a pak si „kecne“ zpátky na zadeček. Tento způsob byl zřejmě tou hlavní příčinou, která vedla ke špatným způsobům manipulace s dítětem v generaci našich rodičů i prarodičů. Děti byly tenkrát hojně nechávány v postýlkách, a to nejen v době spánku, dávaly se tam i na hraní. To mělo za následek, že se děti vytahovaly za šprycle, přitahovaly se a následně padaly na zadeček. Sedět se pak nechávaly, aby si v postýlce mohly hrát. Dnes již většina dětí mívá rozdělen prostor na spaní a na hraní a většina herních aktivit probíhá na zemi, na speciálních hracích dekách, pěnových puzzle nebo kusových dětských koberečcích.

Generace před námi tak předpokládaly, že dítě by mělo samo sedět už ve věku 6 měsíců. My již nyní ale víme, že průměrné dítě je schopné se samo posadit až přibližně v 9 měsících věku. A maminky by neměly panikařit, ani když to trvá trochu déle. Každé miminko je přece jen originál a postupuje tempem, které mu vyhovuje. Výjimkou nejsou ani děti, které pořádně nesedí ještě v roce, za to ale třeba již stojí a obchází nábytek. Velcí šikulové to zas všechno mohou naopak zvládnout i o něco dřív.

Když je dítě na sed připravené, dostává se do něj z polohy vkleče na kolínkách. Z této pozice na všech čtyřech se dítě posune na bok a pak postupně předsune jednu i druhou nožku, až sedí na zadečku. Prvním pokusem je tzv. šikmý sed, kdy dítě sedí ještě trochu na boku a opírá se o ručičky. Postupně jen o jednu, pak se rovná a zvládne sed i bez opírání. Šikmý sed, do kterého se dítě dostane z polohy na všech čtyřech, je podle odborníků ten jediný správný zdravý způsob, jak by se mělo miminko dostat z lehu do sedu.

Dítě, které se ještě není schopné posadit samo, bychom tedy k sezení rozhodně neměli nutit, posazovat ho sami ani vytahovat za ručičky. Vhodné není ani umísťovat dítě na delší než nezbytnou dobu do autosedačky, jídelní židličky, nebo ho nosit v krosničce. Pro tyto potřeby nám lépe poslouží tzv. lehátka a nosítka či šátky pro nejmenší.

A jakou máte zkušenost vy? Jste z generace, kdy jste „posazovala“, nebo jste „posazovaná“? Nebo se to u vás v rodině dělalo jinak? A co vaše děti, kdy ty se poprvé posadily?

Čtěte také:

TÉMATA:
DĚTI